Orgasmus u fabriky: o čem píšu, když píšu o běhání

Tento text vznikl někde mezi 15. a 16. kilometrem na trati Půlmaratonu Moravským krasem. Tam u té opuštěné fabriky, kde se závodníci vracejí na silnici zpět do Blanska.

 

V sobotu 31. srpna 2013 jsem tudy probíhal také a zažil něco, co by asi většina běžců popsala jako „běžecký orgasmus“.

Třeba to mají všichni. Možná se o tom jen stydí mluvit.

Kromě libých tělesných pocitů to má silnou souvislost s životním elánem a chutí něco dokázat – celému světu, druhým, a hlavně sám sobě. Sladká odměna, která rovnoměrně zaplavuje tělo i mysl.

Ale kde se ten orgasmus u fabriky najednou vzal?

To musíme jít pěkně popořadě. Není aktu bez potence, není cíle bez startu.

 

Cesta na vrchol – kilometr po kilometru

 

0 km – Trable s družicí

Nervozita uprostřed masy závodníků: Tak načte se mi ta GPS na stopkách nebo ne? Tři minuty do startu a na displeji mi pořád bliká jen „searching… searching…“ – šmarjáááá, honééém, za dvě minuty musím běž… no konečně. Pípnutí přináší úlevu: spojení s družicí navázáno. Ale bylo to o fous, takový nervy. Tři, dva, jedna… START!

 

1 km – Plánovat, plánovat!

Klasické přepálení a davová psychóza: tempo je moc rychlé. Záměrně zpomaluji, nechávám se volně předbíhat těmi, které si po desátém kilometru zase stáhnu zpět (pevně doufám). Není kam spěchat. Půlmaraton není hej počkej, skočím ti do obchodu pro rohlíky. Musíte si umět rozvrhnout síly – stejně jako správný projektový manažer.

 

2 km – Žehlička č. 732

Kolečko městem obíháme podruhé, aby z nás lidé na balkónech okolních paneláků taky něco měli. Někteří povzbuzují, jiní nevěřícně hledí na špalír běžců, kteří do jednoho zapomněli vypnout doma žehličku a teď běží zachránit svá obydlí. No proč by se jinak dobrovolně potili? Divné je, že si u toho všichni rozdali i startovní čísla. Já mám 732.

 

3 km – První pochyby

Konečně vybíháme pryč z centra Blanska (nic proti němu). Cestou přes kruháč směrem ke Skalnímu mlýnu zaslechnu z davu přihlížejících: „Teda já bych to nikdy neběžela…“. Rozumím. To by jeden – při pohledu na trasu závodu – taky zaváhal. Co tu dělám? Proč to nejedu autem? Není tam někde zastávka autobusu?

 

4 km – Filosofické zamyšlení

Hlavní pole se začíná natahovat jak týden před výplatou. Všichni ještě můžou… ale v hlavě už vám to začíná šrotovat: Kua, ještě 17 kiláků, to není tady za rohem. Policajti jsou kamarádi a kvůli nám drží auta ve všech směrech zkrátka – a my hrdě běžíme prostředkem křižovatky. Tohle se mi líbí. Silnice běžcům! No, co bylo dřív: lovec nebo asfalt?

 

5 km – Děkuji, nechci

Pyšně vynechávám první občerstvovací stanici. Nebudu se přece zdržovat! Míjím pijany a získávám na ně dechberoucí náskok zhruba… tří sekund. Jen jestli Ti to pití nebude za chvíli chybět, šeptá mi do ucha moje amygdala… Ticho tady bude! Vydržel jsem 7 dní bez jídla, vydržím hodinu a půl bez vody, ne?

 

6 km – Volejte 155!

Tak kvůli tomuhle jsem z Brna nepřijel. Nemohu se zbavit jednoho experta, který každým dalším krokem eskaluje své dýchání natolik, že mu chci zavolat první pomoc. Nakonec raději porušuji tempo, podřazuji, přidávám plyn a tu sípající lokomotivu nechávám za sebou. (Za chvíli ji slyším za zády zas, ale to už si zakazuji vnímat.)

 

7 km – Čisté bytí

Dostavuje se mi první „flow“. Paráda. Přesně ten stav, kdy přestanete myslet na to, že běžíte, vaše tělo přepne na autopilota a vy si jen tak přemýšlíte (o čem zrovna chcete). Vnímáte krajinu, vychutnáváte si „tady a teď“… není žádná minulost, žádná budoucnost, prostě jen vy a kouzlo přítomného okamžiku. Už jen kvůli tomuhle stojí za to běhat.

 

8 km – Rychleji, výše, silněji

Začíná to být trochu do kopce a hodinky mi ukazují průměr 5:25 na kilometr. To není dobrý. Musím lehce přidat. Flow neflow… tohle bude ještě boj. Boj o dobrý čas a boj o každý kilometr. Při jakémkoli sportu miluju, když člověk překonává sám sebe. Proto nemůžu jezdit po městě na kole – prostě dvakrát šlápnu a už jsem na Prýglu.

 

9 km – Tady je Krakonošovo

Škoda, že s sebou nemám foťák! V jedné z táhlých zatáček se před námi zjevuje malý rybníček a těsně nad jeho hladinou se drží pohádkový opar jako z večerníčku. (Hodinu před startem totiž sprchlo.) Nádhera. Nicméně zpět k závodu: předbíhám pár soupeřů, snažím se klidně dýchat a disciplinovaně držím tempo. Pět minut na kilometr je teď ok.

 

10 km – Dobře, napiju se…

Blíží se druhá občerstvovací stanice. Trochu mi vyschlo. Něco bych popil. Jako správný greenhorn se chytám první nabízené vody, zkouším se napít za běhu a okamžitě se dávím. Výborně, Otto. Není nad to, vyzkoušet si některé věci na vlastní kůži. Aspoň už nepotřebuji číst první bod z příručky „5 věcí, které při půlmaratonu rozhodně nedělejte“.

 

11 km – Motivace z protisměru

Ježíííš. Tak kde je ta obrátka? Tady někde už to… Jenže místo obrátky vidím akorát policejní motorku v protisměru a chvíli za ní (přibližně stejnou rychlostí) se kolem nás prožene Jan Kohut. Budoucí vítěz v nekřesťanském čase 1 hodina a 8 minut. To bych nedal ani na kokainu z Bolívie. Nebo dal… a pak rovnou na JIPku. Nebo do Pelhřimova?

 

12 km – Klid a mír

Běžíme lesem, a je to nejlepší část závodu – neuvěřitelně tichého závodu, kdy se tisícovka lidí pokorně sune vpřed po točité stezce, kterou lemují jen velkorysé stromy…  Po téhle (první) zkušenosti jsem namlsán tak, že se mi už nechce obíhat nějaká kolečka po kočičích hlavách v městském závodu. Les je super. Běhání lesem ještě víc. Ó, ty mocná květeno!

 

13 km – Plnou parou zpět

Konečně obrátka! Návštěvu Punkevní jeskyně si nechám na příště, obtáčím se kolem zábradlí a šup zpět. Teď je to mírně z kopce, tak za to trochu zatáhneme. Ordinuji si průměr cca 4:30 na kilometr a začíná stíhací jízda. Rozumně, samozřejmě. Ale nic vám nedodá víc sebevědomí, než když cítíte, že na to máte a ukazujete druhým záda. Asi jsem soutěživý typ.

 

14 km – Neviditelná pomoc

Vzpomínám si na kapitolu o lidském mozku, takže teď z něj činím svého nejlepšího sparingpartnera. Krásně běžíš, Otíku, super dýcháš, jde Ti to moc dobře, děláš pravidelné uvolněné pohyby, jen tak dál… Jó, tajemství pozitivní samomluvy, to dokáže divy. Však taky předbíhám pár nebožáků, kteří přepálili začátek (a nic hezkého si pro sebe asi neříkají).

 

15 km – 4,9 sekundy

Takhle se to má dělat u občerstvovací stanice! Předem si rozmýšlím, co přesně chci (ionťák fakt bodne), zpomaluji, beru si kelímek, ještě zpomaluji (až do chůze), piju, nedávím se, rozbíhám se, zahazuji kelímek… tak to má být. Profi jako výměna pneu pro Vettela. Lepší ztratit pět sekund, než se rozhodit lokem přímo na mandle.

 

16 km

A tady někde to přišlo. Orgasmus. Tedy ten běžecký. A teď fakt nevím, co je lepší. Sex je fajn, ale víte, co se o něm říká: pár sekund slasti a zbytek je promrdaný čas. Tady při běhu je to něco jiného. Mysl se mi najednou odvděčuje za tu námahu, dává v mozku pokyn a po celém těle mě pomalu zalévá blažený pocit. Chci, aby to nikdy neskončilo.

 

17 km – I had a dream…

Vracím ze zpátky na zem – a všichni se vracíme zpět do civilizace. Tedy na silnici i s autama. Trochu škoda. V lese to bylo lepší. Nevadí, nestěžuj si, soustřeď se. Soustředím se na běh, běžím, běžím, běžím… A co jinak děláte, když zrovna neběháte? Já bych se prostě nejraději odstěhoval na Vysočinu a tam běhal od rána do večera.

 

18 km – Tak za kolik?

Zakázal jsem si (kromě aktuálního průměru na kilometr) dosud sledovat celkový čas na hodinkách. Až na osmnáctém kiláku se podíváš. Ten je teď, takže: kolik mám? 1:29. Hm. S tím se dá ještě udělat slušný výsledek. Ale musím máknout. Nepřijel jsem za zábavou. Odpočívat budu celou neděli (pravděpodobně v kolečkovém křesle).

 

19 km – Žerty stranou

Už-neni-čas-na-taktizovani. Kostky jsou vrženy, síly byly rozvrženy – není co a proč šetřit. Kdyžtak pro mě přijede sanitka (jednu jsem na náměstí viděl). Bolí mě za krkem, bolí mě nohy… jenže čest novopečeného závodníka mi nedovolí polevit. Naopak. Dávám si roubík do úst, utahuji španělské botky, práskám se důtkama a poď, poď, poď, Bohušu!

 

20 km – Až na krev

Sprint, běžím přes překážky, sprint, kašlu na podrážky, sprint, v dálce vidím pásku cííílovóóóu! Jo, cítím už konec. A ještě víc svoje nohy. Tedy… už je přestávám cítit úplně. Tak tohle je peklo. Chytám se do háku za jednoho zdatnějšího kolegu a ten mě vyváží zpět do centra. Už melu z posledního. Už to bolí – a moc. Ale chci mít dobrý čas.

 

21 km – Splněný sen

Na tohle jsem se těšil. To, co jsem vždy viděl jen v mládežnických filmech se sportovní tematikou… si teď dávám naživo. Špalír diváků podél trati houstne, všichni nadšeně povzbuzují, už jsem na kruháku, zrychluji, už vidím cíl, lidé fandí ještě víc, já na oplátku vypínám tělo jako Mirek Dušín, ať to má formu… a je to doma! Za 1 hodinu a 44 minut.

Jsem v cíli a jsem šťastný.

Honem vodu, ionťák, jablko, tabulku čokolády, tvarohový koláček a obejmout ženu a děti.

Klepl jsem to. Ten pocit je k nezaplacení. Seš borec, vole!

 

(Dvojnásobné) pokračování příště

Pokud jste běžci, tak doufám, že vás můj text vzrušil: už jste v kůži a jdete se proběhnout.

A to není ode mě vše. Počkejte na jaro – na dalších 42 kapitol, až poběžím maraton.

To bude teprve soda.

Pokud to své tělo samozřejmě dovleču až do cíle.

Má mysl tam už dávno doběhla.

A o tom to je.

 

Share Tweet Share

comments powered by Disqus