Naučte se říkat „NE“. To jediné vás posune

14. 4. 2015 — 1585 OTTOSLOV

Když jsme byli malí, tak nám vtloukali, ať posloucháme. Áno? Teď, když jsme velcí, máme poslouchat a říkat „ano“ dál. Nebo ne?

 

Není to nic nového pod sluncem.

Mluví o tom řada motivačních speakerů či úspěšných podnikatelů.

Že v životě a v práci vás ani tak neposune dále to, jak moc všem vyjdete vstříc – ale spíše to, kolikrát řeknete „ne“.

Naposledy mi to připomněl Derek Halpern ve svém videu.

Dnes vám ukážu, jak jsem v životě začal říkat „ne“ přímo já. Už totiž:

  • NEpracuji
  • NEpřednáším
  • NEschůzuji
  • NEmailuji
  • NEberu vše

A taky uvidíte, čeho jsem tím „ne a ne a ne“ dosáhl.

 

MPSV varuje

Ale né, nic jsem si nenaočkoval z žádné americké příručky.

Ta „ne“ jsem začal říkat už dříve. Tak nějak sám od sebe, jak šel čas. Asi stárnu nebo co.

Teď si to „umění ne“ ale uvědomuji nějak víc. Že v tom je vlastně systém.

Neříkám „ne“ proto, abych si vyplnil denní příděl svých „ne“, ale používám je proto, abych mohl říkat „ano“ těm, pro které jsem měl dříve jen „ne“ – i když si zasloužili „ano“.

Je to jasné, ne?

Dobrá, uvedu pár příkladů, ano? Čtěte dále.

Ale pozor, MPSV varuje: umění říkat „ne“ je návykové a má výrazné antisocializační účinky na váš život:

  • budete za divné patrony
  • budou si na vás ukazovat
  • budou o vás říkat, že jste zpychli

A mimo jiné – budete mít taky konečně čas dělat to, co chcete.

Takže vám budou možná i trochu závidět.

No co už.

 

5 příkladů, jak mi „NE“ uvolnilo ruce

 

1. NEpracuji

Tedy pracuji – ale už jen sám na sebe.

Můj poslední rok v agentuře Proof  & Reason nebyl úplně nejlepší; snažil jsem se dělat na full-time jak pro Ottocopy, tak i pro agenturní zakázky.

A to moc nejde. Spokojený jsem nakonec nebyl ani já, ani agentura, ani její klienti. Jednoduché počty.

Jenže… jak to říci? Jak říci to „Ne, končím“?

I já jsem s tím měl trochu problém – a to mě tam nic jiného než dobré slovo kamaráda nedrželo!

Žádná smlouva, žádná zaplacená socka/zdravka, žádné stravenky, žádný třináctý plat, prémie, služební auto, příspěvek do fitka… nic.

Živě si tak představuji, co za psychologickou bariéru řeší lidé, jenž chodí do práce, kterou ani nemají rádi… ale svazuje je „jistota zaměstnaneckého poměru“.

Jo, jistota.

Jediná jistota, kterou v životě máme, je smrt. To říkal už pan Kopfrkingl.

Takže jsem v agentuře skončil – a jsem teď jen Ottocopy. Ukažte si na něj. Divný patron. Sám sobě šéfem. Solitér na plný úvazek.

RESUMÉ: Jsem v práci spokojený jako nikdy předtím.

 

2. NEpřednáším

Do tohoto mě navezli druzí, teď už to jasně vidím.

Zhruba před třemi lety mi mé (pracovní) okolí začalo našeptávat, abych už teda někde něco konečně přednášel. Že prý se to tu tak dělá. Že to patří k freelancerskému bontonu.

Mluvení na veřejnosti pro mě tehdy představovalo noční můru. Tak jsem si to jednou zkusil. Jaké to je, když máte půlhodinu něco říkat před 300 lidmi.

A pak další vystoupení. A další konference. A tu jeden seminář. A tady nám udělejte školení, pane Bohuš. A nechcete vystoupit ve Zlíně na festivalu? A přijeďte do Prahy na náš workshop a…

… a dost.

Něco bylo pořád špatně. Trvalo mi přes dva roky, než jsem si uvědomil, že to vlastně nechci – že tím jen plním přání a představy druhých o své osobě.

Ostatním je totiž šumák, že:

  • se tím zbytečně stresuju a odumírá mi kvůli tomu miliarda mozkových buněk,
  • že jsem pedant, takže příprava prezentace mně zabere klidně i celý víkend,
  • že mi to suma sumárum nepřináší žádné zvláštní osobní uspokojení.

Tato brněnská přednáška ze září 2014 je tak na dlouhou dobu má poslední. Na konci letošního ledna jsem si sám pro sebe zakázal veškerá veřejná vystoupení. (Minimálně pro tento rok.)

Bože, ta úleva, když jsem to rozhodnutí učinil!

A v tom ušetřeném čase aspoň dopíšu tu knihu. Proto jsem byl přece stvořen.

Patřím za psací stůl. Ne na osvětlenou stage.

RESUMÉ: Cítím se teď lépe – bez stresu a bez napětí.

 

3. NEschůzuji

Byli jste někdy na nějaké schůzi?

No jasně, že byli.

Schůzky, meetingy, zasedání a pracovní setkání určují náš život. Jakmile nemáme v kalendáři aspoň tři schůzky týdně, voláme lékaři.

A víte co?

Nasrat!

Lidé si myslí, že na osobní schůzku je nějaký morální nárok. Není.

Nejsem finanční poradce ani Avon Lady, abych přikvačil, jak se to komu hodí. Mně se to třeba nemusí hodit vůbec. Já chci psát texty – ne prosedět tři hodiny u minerální vody.

Řada věcí se dá vyřešit přes e-mail (no kdo by to byl řekl). A pokud nedá, pomůže krátký telefon. Nebo Skype.

Nepopírám, že taková intenzivní osobní schůzka 1:1 dokáže divy. To dobře znám. A rád toho využívám.

Ale taky už zhruba poznám, kdy taková schůzka je pro mou práci opravdu potřeba – a kdy ne.

Proto čím dál častěji odmítám všechny „schůzky pro schůzky“. Takové to „pojďme se potkat a uvidíme…“. Co uvidíme, šmarjá?! Já potřebuju makat. Ne schůzovat.

No a ty velké harakiri meetingy, kde si maskovaní psychopati honí svá ega, protože jen pořádná schůze ospravedlní jejich manažerský post… tak to už vůbec nedávám.

Těšilo mě, má úcta, podejte mi klobouk.

RESUMÉ: Mám volnější kalendář a více času na práci.

 

4. NEmailuji

Nemailuji, nemailuji… to je jen taková slovní hříčka.

Chci tím říct, že jsem e-mail už dříve přestal používat tím známým otrockým stylem.

Ale zklamu vás, pokud čekáte nějaké moderní nářky nad e-mailem.

Naopak. Čím dál tím víc e-mail oceňuji. Je to vlastně můj nejlepší pracovní nástroj. Není jím ani Basecamp, ani Trello, ani Evernote, ani Asana, ani Další-super-softwarová-vychytávka-tohoto-týdne-ke-které-zase-zapomenu-heslo…

Ne, je to e-mail. Ale musí se s ním umět zacházet. Znáte to: dobrý sluha, ale zlý pán.

Takže své „ne“ říkám e-mailu každé ráno a dopoledne.

Proč? Protože, jak trefně říká Brendon Burchard:

„Beware of your inbox, it’s nothing but a convenient organizing system for other people’s agendas.“

To sedí. Problémy druhých se na mě dříve vyvalily hned po ránu, když jsem přišel do práce a nenapadlo mě nic lepšího, než zapnout kávovar a… e-mail.

Chyba. Velikááá, veliká chyba.

Dopoledne jsem vždy nejefektivnější, takže nerušeně pracuji na věcech, které vyžadují mou 100% čistou hlavu.

Jasně, že to občas poruším. Ale jen, když chci. Když jsem náhodou v tom „e-mailovém flow“. To jsem schopen zamést s celým inboxem jako Viktor Čistič.

Ale nikdy programově nenechávám e-mail (= agendu druhých), aby mi určoval, čím strávím nejproduktivnější část svého dne.

RESUMÉ: Dělám dopoledne to, co chci já, ne to, co chtějí druzí.

 

5. NEberu vše

Kdo chce moc, nemá nic.

Byly doby, kdy mi přes starý blog ottocopy.cz přišla jedna poptávka za tři týdny.

Teď přijdou třeba tři čtyři za jeden den.

A bylo zajímavé pozorovat, jak na to vlastní hlava postupně reagovala:

  • Napřed jsem přemýšlel, jak budu makat každý den až do noci. Jupí!
  • Pak začal špekulovat, jak se naklonovat a založit pořádnou copy firmu.
  • Což nejde, tak jsem začal odmítat – ale pořád s divným pocitem uvnitř.

Ale není divný spíš ten vnější tlak okolo? Proč bych se měl vlastně cítit provinile? Nedělám si ten stres jenom já sám?

Budu si prostě vybírat – a basta.

Protože si to můžu dovolit. Protože si chci zachovat zdravou mysl. A protože nechci umřít s diagnózou „Dedlajnóza vyčerpatika“.

Říkat „ne“ na tolik poptávek jde možná proti všem klasickým poučkám o podnikání… ale mně všechna ta „ne“ přináší dobré zprávy:

  • Protože jsem tak žádán, můžu si účtovat více – a dostanu to zaplaceno.
  • Protože mám tolik nabídek, můžu se věnovat těm, které chci dělat nejvíc.
  • Protože nedělám nic, co by mě nebavilo, odvádím ještě lepší práci než dosud.

Jako… mohl bych se přetrhnout a snažit se uspokojit všechny… ale nějak mi drásalo srdce poslouchat svého syna, jak mi opakovaně dává hádanku:

„Tati, pořád to sedí za stolem a pracuje u počítače – co je to?“

Přece nebudu šidit vlastní děcka. Nechci, aby si mě pamatovala jako „toho spolubydlícího s noťasem, co tam u nás doma žil s mámou“.

Člověk nemá chtít všechno.

Mým hlavním životním cílem je být v klidu. Ne být s nervama v kýblu.

RESUMÉ: Mám více peněz z méně zakázek. A volné víkendy.

 

 

Nejste Prometheus. Naštěstí

Možná, že všechny ty předchozí řádky vám připadají jako učivo z první třídy.

Pak vám gratuluji. Znamená to, že znáte svou cenu, dokážete si zorganizovat čas a pracujete na tom, na čem chcete. Ideální.

Ale ve svém okolí (přátel, kamarádů, známých) vidím, že to tak úplně standardem není.

A bojují s tím fest.

Bojují s prací, kterou mají, ale vlastně ji nechtějí. Bojují s poštou, kterou si každé ráno v osm hodin dobrovolně vysypou na hlavu. Bojují s povinnostmi, které dělají, protože je dělali i včera, předevčírem, minulý rok… ale proč vlastně?

Takové rázné „ne“ ve správné chvíli na správném místě je skvělé lamželezo.

Promethea přikoval ke skále Zeus – a to je těžká váha. Normální lidé ve střední Evropě se ale k životním/pracovním skalám poutají většinou sami.

Rozlomit „železné“ okovy tak mohou také sami – a nemusí ani čekat dvanáct generací na Herakla, až půjde okolo.

Stačí říct kouzelné slovíčko. Prosím? Ne!

Vemte jed na to, že když si neurčíte práci vy, tak to za vás velmi ochotně udělají druzí.

Dokud budete říkat jen „ano, ano, ano“, tak budete nádobou na plnění cizích požadavků, termínů, představ, strachů, obav, přání, idejí, uzávěrek… bla bla bla.

Děkuji, nechci.

A vy asi také ne.

Proto se naučte říkat „ne“.

Získáte tím pro sebe to nejcennější, co každému na konci života tak zoufale chybí.

Čas.

comments powered by Disqus