Češi – národ cedulek

Může za to jeden můj kamarád. „Tyvole, všimnul sis někdy, jak sou u nás všude ňáký cedulky s debilníma nápisema?“ Tak jsem si toho začal všímat.

 

Ne že bych si nevšímal už předtím.

Ale teď jsem začal víc. A když jsem měl u sebe náhodou foťák, tak jsem to i zvěčnil.

Dnes uvidíte pár mých úlovků.

A bude mít tento článek i nějaké poselství, Otto?

Pokud ho tam najdete, tak určitě.

Pokud ho chcete prozradit už teď, tak prosím:

 

Řekni mi, jakou cedulku jsi schopen vylepit – a já ti řeknu, jaký jsi

Duše člověka se (mimo jiné) pozná podle jeho vnějších projevů.

• Jak kdo mluví.
• Jaký má tón hlasu.
• Jaká slova u toho používá.
• Jakou energii ze sebe vydává.
• Jakým způsobem se pohybuje.
• Jak zpívá, tančí, kreslí či pracuje.
• Jak jedná s malými dětmi.

A taky… jak kdo píše.

Pojďme tedy na chvíli sestoupit do hlubin české textové duše. Projdeme se po ulicích.

Bude to výprava za poznáním…

 

Příklad č. 1: „Nechoďte nám tadyma!“

Přátelská uvítací cedulka na obrovských vratech nejmenovaného rektorátu:

Úplně na sobě cítím ten mrazivý pohled vrátného v důchodu, který vedl v 80. letech zájmový kroužek v StB – a teď je mu čím dál víc líto, jak málo kontroly nad lidmi má.

Tak se z toho aspoň vypsal. Pořádně to na lidi zařvat. To je ono.

A kdo vezme za nesprávnou kliku, ten dostane pendrekem.

Jak bych to napsal já:

„Hledáte hlavní vchod? Ten je 30 metrů nahoru – a pak doprava.“

 

Příklad č. 2: „!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!“

Mít 24 vykřičníků ve čtyřech větách, pfff… to už chce pořádný koule:

Autor(ka) je očividně hispanist(k)a – ve španělštině také dávají otazník a vykřičník i na začátek věty.

¿Tienes tiempo?

!!!Tak jim to tam dej třikrát, mamrdům!!!

Cítím zde i lehké zmatení v call to action. Znamená to snad, že mám svůj bicykl vyhodit do popelnice na zahradě?

(A pokud se duše pozná podle toho, jak kdo píše, tak se asi pozná i podle výběru a způsobu uchycení lepicí pásky. Ale to jen tak na vizuální okraj.)

Jak bych to napsal já:

Že jsou popelnice na zahradě, to se stačí podívat na zahradu.

To první sdělení podejme třeba takto: „Milí cyklisté, své drahé velocipedy parkujte, prosím, mimo tuto vzácnou historickou chodbu. Díky.“ A nejlepší je dát na chodbu šikovný stojan na kola.

 

Příklad č. 3: „Stát! Policie! Ani hnout!“

Můj favorit – cedulka nad stoly v jedné z brněnských zahrádek:

Stoly máme přivázané. Židle spočítané. Krígly označené. Servírky vytočené. A hosty natočené.

Jako já to chápu. Utíkat bez placení se nemá. Ale buď tam teda mám kameru (a případného zloděje usvědčím záznamem), nebo si to pohlídám na place.

Ale hulákat, že „prostor zahrádky je monitorován“, tak to je přátelská atmosféra při posezení u pivečka jako blázen…

Jak bych to napsal já:

Takovou debilní cedulku bych si do své hospody v životě nedal. Never. Ever.

 

Příklad č. 4: „Chovejte se slušně, jó?“

Tohle jste určitě už někde viděli – v tisíci obměnách:

Tuto fotku z cukrárny jsem nefotil já, ale poslala mi ji nějaká dobrá duše (pardon, už nevím kdo přesně – ale každopádně díky).

Rozkaz zněl jasně:

Občané, nevyskakujte si, neběhejte, nedělejte prudké pohyby, pokud možno se ani moc nesmějte – a tohle všechno naučte i své děti. Tady máte lžičku, dáme si pusinku na zámeček, táák, hezky spapejte ten medovník a nerušit. Legitimaci předložíte u pokladny. Konec hlášení.

Hej, supééér! Hlavně mít klid na práci.

Bože, smiluj se nad Českou republikou a dej místním podnikatelům ještě šanci…

Jak bych to napsal já:

Já bych se hlavně snažil zaměstnat tak milou obsluhu, ze které by byli rodiče i děti paf. A nikdo by nemusel nic ničit a nikoho rušit.

 

Příklad č. 5: „Podle § 5, písm. C, Sb. 146…“

I dopravní značení u silnice vás může v mžiku hodit do latě:

„Odstavná plocha“? To je nějaký metavtip, ne? Nebo to psal fakt takový kožený suchar?

Všimněte si, jak je na fotce okolo té značky jinak hrozně hezky. Bylo nádherně, sluníčko, študáci okolo, pohodička, červnové odpoledne, zpovzdálí už slyším dětský smích z koupáku… a najednou si mám svůj Boeing 320d „odstavit“ na nějakou „plochu“?!

Odstavuje se třeba hříbě od klisny. Nebo dítě od prsu. Či hrnec z plotny. Onderka od válu. Dodávka vody od domácností v tuhé zimě. Atd.

Ale auto je lepší zaparkovat.

Jak bych to napsal já:

Existuje jistý zaužívaný font písmena „P“, který ve spojení s modrou barvou vyvolává v myslích řidičů automatickou představu parkoviště. To je, co? A když fakt musím, tak k tomu přidám prosté „Pro návštěvníky koupaliště Kraví hora“. Ende.

 

Příklad č. 6: „Takhle se podniká, mámo.“

Ne vždy se s byznysem zadaří. Pak je samozřejmě třeba to vytroubit do výlohy:

Nemáme, nevolejte, nepište, nezvoňte, neotravujte, nechte nás být. Prostě běžte všichni do prdele.

To je tragédie… Nenene. Bože, sešli na nás hromy a blesky.

Majitel toho „nerentabilního provozu“ šel možná zpět na OSSZ, kde pracoval předtím. Nevím. Každopádně má asi silně blokovanou třetí čakru. A nejen tu…

Ten byznysový zápal, který z cedulky přímo kape, mi trochu připomněl památný Těžký týden referenta Kubrta:

„Buď zdráv, Kubrte! Došly gumičky?“

„Nedošly.“

Jak bych to napsal já:

Záleží na tom, co bych s prodejnou měl v úmyslu. Otevřu ji tedy na jaro? Chci ji někomu nabídnout na pronájem? Nebo udělám aspoň „totální výprodej“ toho, co zbylo? Případně pro obchod sháním zájemce/investora? Kde je vůle, tam je cesta. Kde je „Nevolejte“, tam je smrt.

 

Příklad č. 7: „Vypněte si ty internety, mládeži.“

Jakmile se kolem stavby postaví plot, nazrál čas i pro cedulku:

Miloš Janáč… pardon, Leoš Janáček by se asi divil. Tolik povyku pro nic!

Psalo to sice „Vedení Národního divadla“, tam je jistý smysl pro dráma v popisu práce… ale až takhle? Opravdu? Bylo to nutné? Vadily ty skejtbórdy  snad Káti Kabanové? Možná její pastorkyni? Nebo lišce Bystroušce?

Vždyť je to psaní jak Z mrtvého domu…

Jak bych to napsal já:

Asi bych napsal nějaký grant na ROP Jihovýchod, ať se tu z evropských peněz nestaví další golfová hřiště, ale spíše hřiště dětská, skateparky, lanová centra, atletické stadiony apod. Děcka se budou mít kde vyblbnout… a my je nemusíme pořád prudit jak staří fotři.

 

Písemná inflace příkazů, zákazů, upozornění, nařízení, omezení, výluk, rozkazů, regulací, směrnic, vyhlášek, varování a blablabla přináší akorát další a další nasrané lidi.

Vypouští neviditelné jedy do vzduchu. Vytváří emoční smog. Pomalu. Ale zákeřně.

Nedá se v tom pořádně nadechnout.

To fakt nedokážeme i pohladit textem? My, národ Karla Čapka?

Opravdu nás cedulky nutí jen do pisklavého štěkání traumatizované domovnice v menopauze?

 

Lieber Gast…

Nejsem tak krátkozraký, abych tvrdil, že všichni u nás jsou zakomplexovaní mrzouti – a všude jinde na světě je to lepčejší, sluníčkovější a loztomilejší.

Za hranicemi asi taky mají pár nepovedených cedulek. Stejně jako my zde i těch pár povedených. Vím.

Ale člověče, Šebestová, přece jenom, když si to vod voka srovnáš…

Vyjeďte na chvíli do Rakouska, Francie, Španělska, Norska, USA (doporučuji San Francisco), Bali či nevím kam – a hned se vám tak nějak víc roztáhne hrudní košíček.

Je tam o stupeň lepší obecná (mezilidská) atmosféra, isn’t it?

Lidé se usmívají, i když zrovna nevyhráli Sportku. Jsou ochotnější se s vámi zastavit na ulici. Když jdete do obchodu, nemusíte si hned brát reklamační řád. V kavárně věnují vašemu dítěti spíše pozornost než protáhlý ksicht.

 

A když se přijedete ubytovat do jejich apartmánu, tak vás po otevření dveří třeba uvítá také jedna cedulka.

Jen je ručně vyšívaná. A tak trochu jinak napsaná:

Neumíte německy? Já také ne.

Ale prý tam stojí něco jako:

Milý hoste,

dej prosím pozor,
vše jsme tu dělali z lásky.

 

Cítíte to?

Jde to i líp.

A je to zdarma.

 

Za domácí úkol

Nu, nebyla to dnes zrovna ta nejveselejší hodina českého jazyka, že?

Nevadí. Nevěšme aktovky na hřebík.

Dnes u večeře se pro začátek pomodlíme za nás za všechny.

 

Bože,

pokud fakt jsi (a nedělej, že nejsi), tak dej, ať já i bližní mí nebereme formát cedulky nadarmo. A když už to jinak nejde, tak ať je píšeme vždy s tím, že by je měly číst naše vlastní děti. Těm snad trochu lásky a vlídného slova ještě dát umíme.

Ať mír dál zůstává s touto městskou krajinou – a zloba, závist, zášť, strach a svár z cedulek na ulicích ať pominou. Ať už fakt pominou.

Dík, starouši. Máš to u mě.

 

Amen. 

 

Share Tweet Share

comments powered by Disqus