9 mouder z porodnice Brno-střed

26. 5. 2022 — 1781 OTTOSLOV

Co jsme si začali loni v září… to nám vyvrcholilo 12. května 2022. No a kde jinde než v Brně.

 

Za devět měsíců se stihne ledacos. 

Například Škola mistrů textu za tři čtvrtě roku zrodí nové mistry prodejního pera.

Online program je pro ně takové copy těhotenství: vznikají zárodky nového psaní a celého vnímání marketingu.

A když se po těch 9 měsících v plodové vodě Zoomu konečně spolu potkáme LIVE, je to velká sláva:

Absolventi právě skončeného ročníku 2021/2022 na terase brněnského NEST interiéru
 

Na té fotce už mají diplom v ruce a odpolední světlo ve tváři.

Ale předtím musel každý přednést závěrečnou práci: shrnutí své cesty školou a vlastně i celým životem.

A právě tady se dopoledne (po)rodí ta největší moudra. Proč?

Protože jsou poctivě odžitá, dřinou získaná, časem prověřená.

Nejen o psaní a reklamě, ale i o přístupu v byznysu, k sobě, ke světu.

Kolikrát to jsou aha efekty první kategorie. 

Tady vybírám 9 z nich: 

 

1. Radost dělají mantinely

„Chci z toho mít radost,“ říká Michal ve své příspěvku o vlastním psaní – a mně se ta věta najednou rozezvučí v uších.

Vím, slyšeli jsme to i četli mockrát, seberozvojová mantra z první bé. 

Mějte radost z toho, co děláte, dělejte to, co máte rádi, mějte radost z toho, co… tádytádytádytády.

Jenomže až to uslyšíte 1001×… tak najednou lup! A vy víte: vždyť je to recht jak Brno.

A co je ještě lepší, než to vědět? 

Cítit to. Zažít si to. 

K tomu stačí jedno kouzlíčko: poznat sám sebe, pochopit, jak funguju – a podle toho si nastavit lajny a mantinely.

Když si vy neurčíte pravidla své (životní) hry, tak vás ta gameska nemůže dlouhodobě bavit. 

Nikdo rád nehraje hru, které nerozumí.

Tohle není o penězích nebo postavení.

Můžu být šťastná a se sebou spokojená uklízečka nebo zpruzený vynervovaný generální ředitel… 

… stejně jako můžu být zpruzená vynervovaná uklízečka nebo šťastný a se sebou spokojený generální ředitel.

Dobře nastavená hranice osvobozuje a přináší radost.

Třeba v psaní pro klienty jsem si ji dokázal pořádně vyladit až nedávno

Trvalo to jenom… raz dva, tři… patnáct let. 

 

2. Text prozradí stav mysli

S tímto přišel Adam. 

Myslel to především směrem k sobě: že když nemá den, tak nemůže psát.

Souhlas. Pokud mám v kedlubně vymleto, nechám klávesnici na pokoji. 

Jinak hrozí katastrofa.

Můžu si třeba jen sepsat body, nechat si to hrát v hlavě na pozadí… a sednout k tomu až v jiné (lepší) konstelaci.

Mě ale tahle výstižná rovnice „stav mysli = kvalita textu“ zaujala ještě víc směrem k druhým:

Jak moc toho náš psaný projev prozradí o nás samých.

S trochou nadsázky se tak díky napsanému textu procházíte v mysli jeho tvůrce.

 

Někdy je to hezký špacír, jindy spíš za trest. Ale vždy je to zrcadlo. 

Když si třeba vzpomenu (jakože nechci), co vše jsem blil na fejs o dekádu zpět… no prostě dokument doby.

Textem se odhalujeme daleko víc, než si připouštíme.

 

3. Umění vizuálního psaní

Co je vlhký sen každého marketéra?

Dostat se zákazníkovi do hlavy. Vemluvit se mu do myšlenek.  Ovládnout jeho imaginaci svým produktem.

Ale jak to udělat, když máte k ruce jenom písmena?

Tohle je právě ta vyšší dívčí, kdy znáte sílu emočních slov.

A hlavně je pak dokážete poskládat do vět, že při čtení vyvolávají konkrétní obrazy v mysli. 

Jako Silvie, když na svém končícím e-shopu s oblečením promovala akci výprodeje skladu pod jemně melancholickým (a profesně dvojsmyslným) headlinem: Přetrhla se nám nit…

A pod tím stálo: Únorový masakr krejčovskými nůžkami

Nebo třeba jako Honza na svém webu, kde prodává party zájezdy na Zrće. 

Namísto původního delšího textu, kde jen oznamoval, že „na každý termín jede velká parta lidí“ nebo obecně popisoval ve stylu „jeden ostrov, průzračné moře, měsíční krajina…

… si najednou vystačí s málem. Ale s tím podstatným:

Nezávazně flirtuješ na pláži neřesti a kalíš v nejlepších klubech světa.

Co čtenář cílové skupiny potřebuje vědět víc? Jeho podvědomí ten zájezd právě koupilo.

Protože se na té chorvatské Ibize před klubem Papaya už vidí.

 

4. Que? 100 povídek za rok?!

Když vykládal Petr o svých zkušenostech s psaním, jen tak mezi řečí zmínil tvorbu stovky povídek za rok.

Hm. Tak to jsem zbystřil.

Jasně, nebyly extra dlouhé (v průměru 7 stran). Jasně, nebyl to Dostojevskij (šlo o čtivo typu Valentýnské příběhy).

Ale i tak. Stovečka ročně… to máme dvě povídky za týden… takže vyplivnout jednu story do tří dnů. 

A tak pořád dokola.

Někdy to šlo hladce. A někdy vůbec. Proto psal fest a klidně do noci. Hodiny a hodiny práce.

Připomnělo mi to ono (vzývané i rozporované) pravidlo 10 000 hodin.

Ale tady nejde o konkrétní číslo. Tady jde o pointu, že praxe dělá mistra.

Petr mě tak na okamžik přenesl do mého textového pravěku (1999/2000), kdy jsem začal chrlit filmové recenze a texty jeden za druhým. 

Do komplu jsem tehdy bušil imrvére.

 

A psal a psal a potil a potil. Drtivá většina z toho se dnes už jistě nedá číst. No a?

Ten lehký styl, který mám teď, je právě díky tomu odpadovému kvantu předtím. 

Prostě jsem si to vydřel. A vy můžete též. 

V čemkoli, co chcete a máte tam pozitivní emoce.

 

5. Kdo je to profesionál?

A ještě jedno moudro od Adama.

Vyprávěl nám, jak se jednou s kolegy u piva dohadoval, co to znamená být profesionál.

Po dlouhé debatě to zakončili s tím, že profesionál znamená… být připravený.

To mi přijde jako skvělá definice. 

Navíc jsou k ní potřeba jen dvě slova. 

Žádná vata navíc – stejně jako žádnou vatou navíc vás nebude obtěžovat profesionál, když ho oslovíte.

Je ready. Jde k věci.

Hotovo dvacet. 

 

6. Cizí oči zlatem vyvažuj 

O tomto v Brně mluvilo víc absolventů.

Jak je pro ně důležité si od svého projektu/textu udělat odstup.

Uvidět ho (aspoň na chvíli) novým čerstvým pohledem.

A jak jsem zjistil, dá se to udělat třemi způsoby:

 

  • SIMULACE – kdy nepotřebujete druhé

Dočasně si to vyhodíte z operační paměti, jdete se pořádně vyspat… a poté se k tomu vrátíte. 

Vtip je v tom, udělat to aspoň třikrát čtyřikrát. Až pak uvidíte kontext, který jste předtím nevnímali.

  • PORADCE – kdy oslovíte druhé

Ideálně profíka, který vám hned jasně pomůže. V rámci naší Školy se zase neuvěřitelně osvědčilo 15 párů dalších očí. 

Ty dávaly člověku na jeho textové domácí úkoly někdy takový feedback, že jsem čučel i já.

  • KASTRACE – kdy to hodně bolí

Protože od sebe neodřezáváte nic menšího než své… ego. Je to základní vstupenka k lepším prodejním textům.

Pak dokážete začít vnímat sebe i své služby aspoň trochu tak, jak je vidí vaši zákazníci.

 

O tomhle se taky píše/mluví pořád.

Ale začít to vědomě praktikovat… to už chce moral.

Nebo školu.

 

7. Bacha na hypnózu

– „Super, umím psát, jde mi to skvěle!“

– „Neumím vůbec psát, jsem k ničemu.“

 

Tohle je extra zajímavé: jak moc náš výkon ovlivňuje vlastní sebehodnocení. 

V našem ročníku s tím asi nejvíc bojovala Katka.

Přitom psát rozhodně umí – jenomže to takhle objektivně vidím bez problémů já zvenčí.

Ale ve vlastní hlavě si to občas dokážeme tak #!&*?§ zašmodrchat… že si tím vystavíme stopku.

Nemalá část kouzla výborných výsledků spočívá i v sebevědomí jejich autorů. Že si na to věří.

Tak třeba já na tento článek.

Věřím si, že ho napíšu dobře? Že bude mít šmrnc? Že se vám bude číst jako po másle? 

No jasně, že jo!

Komu bych prospěl, kdyby ne? Sobě asi těžko, tomuto textu už vůbec… a vám ve výsledku taky ne.

Sebevědomí v psaní už mám velké a přirozené.

Zato v tenisu se svou řepou pořád bojuju. Teď aktuálně hlavně na servisu. To je Mordor.

V tréninku mi to krásně lítá… ale sotva začne špíl, tak jsem v křeči jak státní rozpočet. Z dvojchyb si pletu věnec.

A začne hypnóza, kdy si říkám o svém podání nehezké věci. 

Jsme to, v co věříme.

(A to už je učivo druhého pololetí ze třetí cé.)

 

8. Vajgl je prostě… vajgl

Alice svůj příspěvek otevřela vzpomínkou ze základky. 

Jak ji v jedné slohové práci přiměla učitelka přepsat použité slovo vajgl.

Že prý je to nespisovné, takto se to ne-ří-ká a kdesi cosi.

Alice se tehdy toho vajglu vzdala… ale doteď to má v hlavě. Že ustoupila, že si nestála na svém výstižném vajglu.

Úplně jí rozumím.

 

Ono obecně ze ZŠ, SŠ ani VŠ si moc inspirace k úderným prodejním textům neberme.

Jak jinak by měl vlastně copywriter psát než expresivně?

Vyvolávat pocity. Měnit náladu. Hýbat emocemi.

Používáním vhodné formy a citově zabarvených slov nahrazovat vše to, čím vládne živý projev: intonace, přízvuk, gesta, mimika…

Copak já, když jdu parkem, vidím u lavičky se válet nedopalek? Nebo oharek? Či snad zbytek cigaretky?

Ale hovno. Vidím tam kurva drát do prdele už HNUSNÝ SMRDUTÝ VAJGL! 

Proč? Protože to je vajgl.

Textem život nezahlazujme, ale demonstrujme.

 

9. Kolik stojí učení?

A jedno téma se vinulo celým závěrečným dnem školy jako červená pupeční šňůra.

Nebo mi to tak aspoň přišlo. 

Asi protože si toho (všude kolem) všímám víc a víc.

Když se chcete něco naučit… tak co uděláte? No začnete se to učit, že. 

A po jaké době se to naučíte? Za osm hodin?

Už asi víte, kam mířím. 

Je to taky důvod, proč jsem skončil s formátem jednodenních školení.

Za jeden den se nic nenaučíte. 

Jakože určitě za jeden den mohu lidem předat spoustu rad, tipů, triků, návodů a know-how. To jo. To jde. A bavilo mě to.

Ale když si pak hned navzájem zmizíme ze života… 

… tak už nemám šanci je nikam dál posunout, navést, poopravit, pomoct a podpořit jejich učení.

A já jsem se (jak tak pozoruju) změnil z lektora na učitele.

Proto jsem školení vyměnil za školu.

A škola netrvá den, ale aspoň jeden (školní) rok. Takže nepředávám jen know-how, ale skutečně už i vedu a učím.

 

Předat základy je relativně hračka. Udělej toto, nedělej tady to a pohlídej si tamto. To není raketová věda.

Hlavní (a daleko těžší) je pak dostat to do krve. 

Nemusíte hromadit pořád nové a nové poznatky. Stačí skvěle ovládnout ty podstatné. 

To znamená se k nim pořád vracet a pilovat je.

Učení je péče. A péče chce čas.

Na to vědci zatím žádný urychlovač nevymysleli.

 

A právě proto škola…

… vlastně nikdy nekončí. 

Aspoň tedy ne ta moje Škola mistrů textu.

S úspěšnými absolventy se dál potkáváme – třeba teď v září na víkendové Škole v přírodě v Milovech na Vysočině. 

Na příští jaro zase něco zajímavého připravím.

A pak zas. A zas.

Dokud bude čas, chuť a vůle, tak se budeme dál navzájem posouvat a motivovat.

Učitel se stává žákem, žáci se mění na učitele… a z této inspirace těží všichni.

Je to vlastně taková neverending škola života.

 

-otto-

 

 

Čas od času vám zdarma pošlu rady, tipy
a know-how

Díky! Poslal jsem vám mail. Zkontrolujte
si inbox – nebo případně i spam složku.