Co mě lekce tenisu naučily o mém penisu

Před sedmi lety se mi stala taková věc. Z ničeho nic jsem se rozhodl, že se naučím hrát tenis. Neuměl jsem lautr nic. To byl v kalendáři rok 2013.

 

Tak jsem si našel trenéra a začal chodit hrát.

Každý týden. V létě, v zimě.

Střih: „O 7 let později...“

Hraju amatérskou soutěž multiliga.cz. Dokážu potrápit soupeře, který hraje daleko déle než já. Pravidelně porážím kamarády, kteří mně dřív dávali hroznou čočku. 

„Dobrý, ne?“ Ale kuš. O to tu teď nejde. 

Na kurtech jsem za tu dobu kromě výher i proher našel něco daleko… daleko cennějšího:

4 životní lekce tenisu pro dobro vlastního penisu. 

Ale užitek z nich budete mít i vy, ať už děláte cokoli. 

Pokračujte ve čtení.

 

Bohuš vs. Bohuš – 6:1, 6:0

Zkoušeli jste se někdy naučit hrát tenis? Myslím v dospělosti? 

Je to něco jako v pekle vytírat prdel Saddámovi Husajnovi. Nenene, je to vlastně mnohem horší. 

Prvního půl roku si na kurtu připadáte jako malomocní. Co malomocní… přijdete si totálně bezmocní. 

Míček si lítá, kam chce. Případně nelítá vůbec. Absolutně nemáte odhad. Jste všude pozdě. Nebo moc brzo. Stojíte špatně. (Stojíš tam špááátněěě!) Jste zatuhlí, křečovití a směšní.  

Troufalé pokusy o podání často končí vlastním zraněním. 

Jednou jsem při servisu dokonce i upadl. 

Jste prostě ÚPLNÁ NULA. 

 

A toto zoufalé poznání vás drtí tím víc, čím větší máte ego.  

Brzy přijde chvíle, kdy si musíte vybrat: buď zvítězí ego (a raketa letí do kouta), nebo si své sebevědomí dáte k večeři, pokoušete, zapijete… a za týden jste na kurtu zpět. 

Ale co to? Nejste tam sami. 

Kromě vás a trenéra je tam… zase to vaše ego! A tak pořád dokola. 

Musel jsem pravidelně polykat svou (mužskou) pýchu, že mi všechno jde, že jsem vždy super a že bla-bla-bla-všechny-ty-pohádky, co nám chlapům posílá bimbas z trenýrek do hlavy. 

Můj kašpárek dostával po papule. 

Týden co týden.  

To bolelo.

 

4 LEKCE PRO DOBRO NÁS VŠECH

Ano, opravdu všech. Ať penis máte, či nikoli.

A ty lekce platí nejen ve sportu. 

Určitě si během čtení vybavíte konkrétní příklady: z vlastního života, ze školy, z práce, byznysu, rodinných vztahů… 

Tak se na to pojďme podívat.

Ready? Play!

 

1. LEKCE: Mistra dělá praxe 

Ježiši, jasně, že nikdy už nebudu tenisový mistr.

Na to mám s tréninkem zpoždění zhruba třicet let.

No a? Hraju pro radost a průběžně se zlepšuji. Zlepšuji se úměrně tomu, kolik času tenisu věnuji.  

Ale prostě chodím hrát. V létě víc, v zimě míň.

Jestli se v něčem chcete zlepšit, a pořád se nezlepšujete… tak si vezměte tužku, papír a soudnost a sepište si, kolik hodin/dnů/týdnů jste tomu za poslední tři roky dali.

Pro příklad nechoďme daleko:

Já se třeba už léta chci zlepšit v anglické konverzaci. Ale pořád se ne a ne a ne zlepšit... Proč? 

Protože pro to už léta prd dělám!

 

Ale zato jsem se minimálně o tři koňské délky zlepšil v dovednosti webového copywritingu. Proč?  

No, mimo jiné asi i proto… že posledních dvanáct let téměř nic jiného nedělám. A posledních dvacet let vesměs jen píšu.

Proč je prvních 30 tenistů na žebříčku ATP na prvních 30 místech? Proč jsou to ti nejlepší z nejlepších? 

Protože se někdy po střední rozhodli, že budou najednou točit prize money na turnajích? 

Ne. Všichni začali s tenisem jako malé děti. A všichni tou zasranou raketou do toho zasraného tenisáku třískli už asi stomilionkrát. Nedělají nic jiného.

V životě můžete pár věcí občurat… ale tohle fakt ne.

Ano, jistě, je dobré mít k učení i zápal, drive, chuť, nadšení. 

A pak si můžete navymýšlet ještě spoustu výmluv o talentu a správných příležitostech a šťastných náhodách a bohatých strýčcích a číst si pořád dokola o Elonovi a Stevovi a Richardovi…

Ale ze všeho nejvíc se tomu potřebujete reálně věnovat. 

Nemlít o tom, ale dělat to. 

 

• Naše babičky by řekly: Bez práce nejsou koláče.

• Já říkám: Trpělivost bekhend přináší.

• Přečtěte si k tomu: třeba můj článek z roku 2014.

 

 

2. LEKCE: Výkon není tlak

Rozmohl se nám tady na kurtech takový nešvar… a vlastně nejen na kurtech.

Rozmohlo se to všude: spojili jsme si potřebu většího výkonu s automatickou přítomností většího tlaku. 

Uznávám, že třeba u parní lokomotivy to má svou logiku.

Ale není to jinak tragický omyl?

Který často a slepě uplatňujeme i ve sportu, výchově, kreativních profesích či osobních vztazích?

Moc dobře si vzpomínám na svůj první ostrý tenisový zápas (tehdy ještě v rámci soutěže vašeliga.cz).

Už v šatně jsem byl nervóóózní jak stará panna. Přitom o nic nešlo, že, amatéři si jdou pinknout, taková blbost… Ale mně šlo o všechno! V-Š-E-CH-N-O, rozumíte?! 

To se zase ozval můj šamšulín.

Hrozně jsem na sebe tlačil.

 

No, dopadlo to, jak to dopadlo. Krutý los mi přidělil ženu. A ta žena mi dala kanára. Zkazil jsem, co se dalo. Můj párek byl v troskách. 

Němci u Stalingradu se cítili líp než já po té žalostné parodii na tenis.

A kdykoli příště jsem své hlavě na kurtu opět dovolil, aby mě natlakovala jak papiňák… odcházel jsem jako poražený. 

Což samo o sobě není špatně. Prohry jsou fajn – když vás (zaslouženě) porazí lepší hráč. Fair enough. 

Jenže já jsem se často porazil sám. 

Někdy to ani nebyla dvouhra, ale trojhra. Po kurtu jsme tam běhali já, soupeř… a můj penis. 

A to je pak na hovno tenis.

Prostě jsem se moc snažil. Až příliš. „Chci, chci, chci, musím, musím, chci, chci…“

Jenže člověk nemá chtít všechno. 

Důležitější než bezchybné technické provedení je často umění odšpuntovat se. Netlačit na sebe. Ukáznit své emoce. Být s nimi kamarád.

A to v drogerii nekoupíte. Ani ve Sportisimu. Jinak než dennodenní praxí to získat nejde.

Pardon, pokud jste chtěli slyšet něco jiného.

 

• Naše babičky by řekly: Netlač na pilu, špatně řeže.

• Já říkám: Kdo chce moc, nemá ani set.

• Přečtěte si k tomu: Vnitřní hra tenisu (Management Press, 2015)

 

 

3. LEKCE: Hraje se tady a teď

Jo jo, je to sport, hraje se to na dvě brány a když se zraníš, tak jseš zraněnej, že?

Můžete si z názvu třetí lekce dělat klidně srandu. V pohodě.

Ale až budete hrát… a místo aktuálně letícího míčku budete mít v hlavě už další game, tak si vsadím na vaši prohru.

Jakmile se na kurtu začnu „předbíhat“ a ve své mysli kalkulovat... tak to projedu. Proč? 

Strachuji se o výsledek. A ten strach dokáže rozložit i ty nejlepší.

Třeba jako Janu Novotnou ve finále Wimbledonu 1993. 

Tam už měla legendární Steffi Grafovou na lopatkách. Vedla 6:7, 6:1 a 4:1 ve třetím setu. Vyhrála 10 z posledních 12 gamů. 

Grafovou jednoznačně a ve všem válcovala. Hrála životní tenis.

A teď svítilo na tabuli 40:15. Při vlastním podání. Stačil jediný míč a bylo by téměř vymalováno. Jenže…

… pak se něco stalo. 

Ten příběh je notoricky známý. Jana prostě ztratila flow, vypadla z koncentrace a začala se strachovat o vítězství.

Najednou začala žít v blízké budoucnosti: „Co když…?“ A to je mor a začátek konce. 

Fotka poražené české finalistky v slzách, jak ji utěšuje vévodkyně z Kentu, tehdy obletěla svět.

Zdroj: https://www.mirror.co.uk/sport/tennis/jana-novotnas-wimbledon-tears-duchess-11551759

 

Poučení?

Minulost si klidně sbírejte do rodinných alb 10 × 15 cm. Budoucnost si úplně na pohůdku plánujte v Excelu, buňku po buňce. Není problém. 

Ale jakmile už něco hrajete, děláte, tvoříte, vymýšlíte… tak nic jiného ať neexistuje – jen tady a teď. 

Vše ostatní jsou jen vaše přání, domněnky, projekce, obavy, fantazie. A ty umí nejen „nepomoci“, ale taky vás fest rozebrat. Do šroubečku. 

Ano, vím, že to víte. A taky vidím, jak na to každý den asi stokrát zapomínáme.

Tak proč si to nepřipomenout? 

TADY A TEĎ. Na tomto řádku.

 

• Naše babičky by řekly: Neřeš, co nemá řešení.

• Já říkám: U nadhozu nepřemýšlej o večeři.

• Přečtěte si k tomu: Moc přítomného okamžiku (Pragma, 2003)

 

 

4. LEKCE: Ego patří do šatny

Přátelé, nechápejte mě špatně. 

Nevyhlašuji tu svatou válku našim egům.

Nejsem sebevrah. Ego je nutné. Ego potřebujeme. 

Ego si hýčkejte, když jde o praktické věci (jíst, pít, spát, nestrkat mokré prsty do zásuvky a tak podobně).

Ale znáte to s tím dobrým sluhou a zlým pánem... Všeho moc škodí.

Když jdete na kurt, chcete něco vytvořit nebo s někým v práci vyjít nebo nedejbože s někým celý život být… tak ten hlavní řídicí panel nikdy nesvěřujte egu.

Pak totiž zjistíte, že největším soupeřem jste si vy sami.

Na kurtu to odserete porážkou a za hoďku a půl se jde dom. To ještě jde. 

V životě to nicméně může být jedna nepřetržitá mizérie. Motáte se v tom pak jak špína v kýblu.

A konec takového zápasu v nedohlednu. 

 

Ego by mělo být něco jako pes.  

Dám mu žrát, pravidelně ho vyvenčím, nechám se od něj občas pomazlit... ale je na vodítku a zná své místo. Sedni, lehni.

Při tomto nastavení je to na kurtu už o dost veselejší – a ten na druhé straně sítě je najednou váš nejlepší spojenec.

Nutí vás překonávat se a tasit lepší a lepší údery. Můžete mu být jen vděční.

Soupeř je kámoš, ale ego je sviňa. Musíte ho neustále krmit nějakou racionalizací. Na vše potřebuje mít inventární číslo. A miluje sebelítost.  

Jenže na to během zápasu není čas – proto ho nechte v šatní skříňce.

No řekněte: opravdu je vám v životě vždy fajn, když se snažíte si všechno logicky zdůvodnit? Ve všem se vymezit?

Co kdybychom se na chvíli zbavili té obsesivní školské potřeby vše pochopit? 

Smiřte se s tím, že život nemáte (ani nebudete mít) nikdy pod kontrolou.  

Prostě (si) hrejte. Přijměte vše takové, jaké to je. Výhry i prohry. Slunce i déšť. Sebe i druhé. Losnu i Mažňáka. Svody i rozvody. Zdraví i nemoc. Teplou i studenou. Život i smrt.  

Neuvěřitelně se vám uleví. Vyzkoušeno, otestováno. 

Neznáte z TV – k dostání u vaší duše.

 

• Naše babičky by řekly: Jednou jsi dole, jednou nahoře.

• Já říkám: Jak se do hlavy volá, tak se z rakety ozývá.

• Přečtěte si k tomu: Pád do milosti (Synergie, 2014)

 

Otto vs. Roger – 6:7, 7:6, 4:4 (přerušeno pro déšť)

Není mi patnáct, abych si lepil plakáty sportovců na zeď.

Jestli mě ale někdo v životě inspiroval až tak, že jsem se vystavil dobrovolné tortuře svého drahocenného penisu…

… pak je to Roger Federer.

Kdyby se Bůh rozhodl hrát tenis, tak ho hraje jako on.

Roger je megafrajer, legenda legend, ikona ikon. 

Nikdy jsem neviděl hrát nikoho ladněji. A s tak neuvěřitelným nulovým úsilím! On tam vlastně nehraje, on na kurtu tančí. 

To už ani není tenis, vážení. To je poezie. Přesně umístěné verše o rychlosti 210 km/h. 

V listopadu 2015 jsem to už nevydržel a zaletěl si do Londýna na Turnaj mistrů. Měl jsem ho live pěkně ze sedmé řady: 

 

Hrál zrovna s Djokovičem. A myslíte, že si z Novaka něco pamatuju? Zero. Měl jsem oči jen pro Rožéra.  

Samolitr vím, že už se nikdy ani omylem nepřiblížím tenisovému umu těch, kdo se kdy dostali na okruh ATP. 

A že mě porazí i jakákoli dvanáctiletá holka, která v TK Prostějov chodí od šesti let na dvoufázové tréninky čtyřikrát týdně.

No a?

To mi nebrání si při svém servisu představovat, že švihám jako Federer. (Už u podání nepadám, díky za optání.)

A když se vyplašeně deru na síť, tak mi neublíží, když si představuju, jak se tam chovám s pověstným ledovým klidem jako zabiják Fedex. 

Game, set, match... Bohuš. 

Tribuny šílí!

 

Pustit to tam

Takže, vielen Dank, Rogere.

Díky tobě jsem se naučil nejenom tenis, ale i dost pravd o sobě, o jiných, o životě, o nás všech. 

A nějak jsem při psaní chytl slinu. 

Jdu si sbalit bag, klobásu nechávám doma a celý si to na kurtu parádně užiju. 

A pak i mimo kurt. 

Nic jiného už mi vlastně smysl nedává: 

• poctivě makat (a mít radost z té cesty)

• netlakovat se (a umět si užít cokoli)

• soustředit se (a jen tak přijde flow)

• pustit to tam (a neřešit se pořád jak chuj)

 

A když si to tak čtu… tak je to asi dobrý návod, jak se naučit jakékoli umění.

Hm, co tam mám dál v osobním tu-důčku…?

Bože, ne... ta ta da dá... chci začít hrát na saxofon! 

Už to vidím, za sedm let článek tady na blogu: Co mě lekce saxíku naučily o mém pindíku.

Do té doby… se mějte. A plňte si své sny. Tím, že na nich budete fachat.

Nikdo jiný to za vás neudělá. Držím vám palce.

Už teď máte můj obdiv.

 

–otto–

 

 

Share Tweet Share

comments powered by Disqus