Mio Dio Pandemio! Desatero zkoušek nové koronavíry

26. 4. 2020 — 2956 OTTOSLOV

Rozmohl se nám tady takový virus… a dostal se všude a všem: na tapetu, do práce, pod kůži, do (s)vědomí i podvědomí.

 

Zatím byl hodně na pranýři: jako smrtelný, ničivý, zdrcující, zkázonosný.

Zkusme to na chvíli jinak.

Pojďme ten nešťastný koronavirus posadit vedle sebe – jako nového do party.

Když se na něj podíváme bez štítů a štítění, tak najednou zjistíme, co vše nám řekl během dvou měsíců. 

Něco z toho je zjevení, další zase pokušení, něco bude očistec, jiné vypadá jako spása...

Všechno to jsou takové zkoušky.

V čem přesně? Jak si v nich vedeme? Budou nám k něčemu?

A vidíme je vůbec?
 

1. Zkouška zbarvení

Když nám tady 13. 3. vstříkli karanténu do žil, všichni jsme se nějak vybarvili.

Všechno to, co většinou skrýváme uvnitř, bylo venku na talíři. A hlavně v news feedu.

Najednou bylo jasné, kdo je rebel a kdo hrdina. Kdo si dělá prdel a komu je svatá rodina. 

Kdo by se pro druhé přetrhl, kdo by jiným vše zatrhl. Kdo se raději drží zpět, kdo chce jen o morálce pět. 

Všude kolem tolik jasných názorů a bleskových soudů.

Některým by už stačilo jen dát pendrek a služební průkaz – a dost důchodců či maminek s kočárky by bylo umláceno k smrti přímo na ulici. Že nemají roušku. 

 

À propos, ty roušky… připomnělo to známý jev, kdy do nějakého stáda či hejna přidáte zvíře totožného druhu, ale s drobnou anomálií.

Co se stane? Prostě toho „cizáka“ utlučou, uklovou, ubijí.

Ale když tam postupně přidáváte další a další cizáky, až se ta odchylka stane normou… tak se strach smečky otočí. 

A likvidováni jsou ti, kteří ještě před chvílí byli „domácí“. Protože je jich najednou málo.

Stačí si to vztáhnout nejen na roušky, ale jakékoli „jiné“ názory či postoje, které jsou aktuálně v menšině. Co se s nimi stane?

Ve zjitřené atmosféře jsou vždy utlučeny. Jejich „závadnost“ je definována a potvrzena jejich kriticky nízkou mírou výskytu. 

Nihil novi sub sole. Jsme prostě taky zvířátka. Máme velmi podobné instinkty. Akorát Facebook navíc.

A teď ještě posmrkaný kapesník přes ksicht k tomu.
 

TIP NA ROZHOVOR: Jaroslav Dušek (29 minut)

 

2. Zkouška nanečisto

Už to někde zmiňoval i David Grudl: buďme rádi, že Covid-19 je jen takové demo. 

Vyzkoušeli jsme si cvičný poplach. S minimálními ztrátami na životech. 

Otestovali jsme sami sebe, jak reagujeme pod náhlým tlakem (psychickým, politickým, mediálním) a výraznými zákazy (osobními, ekonomickými, globálními).

Tohle se nám může jen hodit.

Kdy?

Až půjde opravdu do tuhého. Až přijde reálný nový smrtonoš, který má „účinnost“ ne 0,5 %, ale třeba 5, 25 nebo 50 %.

Foto: zdroj

Kdo je připraven, nebývá… zrakven.

Pokud se vám na vaší cvičné hodině civilní obrany něco nelíbilo (málo aktivní droždí, příliš pasivní partner, nevyhovující logistika, absence úspor…), máte druhou šanci na tom zapracovat.

Osobně bych se zaměřil hlavně na vyztužení těch oblastí, které nejdou koupit.

Pytel mouky dvounulky se vám může zkazit, ale psychická odolnost nemá datum expirace. A upečete s ní cokoli.

Zkouška sirééén, zkouška sirééén.

Buďme vděční za tu demo lekci.
 

TIP NA ROZHOVOR: Imunolog Jaroslav Svoboda (34 minut)

 

3. Zkouška velení

Jaká vláda opravdu je, to se neukazuje během klidu, ale v období krize. 

Jak je (před)připravená, zda dokáže krotit paniku, reálně vyhodnotit nebezpečí, pružně a s citem na něj reagovat. Uklidnit, motivovat, jít příkladem.

Co jsme se tedy o naší vrchnosti dozvěděli? 

  • Namísto morálního povzbuzení se ten nejvyšší ukryl, ten druhý se zhlíží v zrcadle – a ti další u řídicího pultu ovládají páčky ve stylu Trhala fialky dynamitem. 

  • Namísto využití domácích zdrojů ochotně odevzdají erární peníze za nekvalitní shit 8 000 km vedle – a kvalitní domácí zdroje dostanou místo omluvy přes paprče.

  • Namísto systematického ochránění skutečně rizikových skupin nejsou schopni zajistit dodávky ochrany ani pro ty, kteří se o tyto skupiny starají – a hloupě lžou, že to není pravda.

  • Namísto okamžité podpory živnostníkům se jen kroutí, mlží, oddalují řešení – a uměle prodlužují jejich plošné ekonomické restrikce.

Inu, nechci být příkrý, ale kdybych měl známkovat jako na ZŠ…  rozhoduji se mezi čtyři minus a čistou kulí.

Případně kulí přímo do čela. 

Nebo neříkali, že jsme ve válce? A před vojenským soudem se za vlastizradu vždycky dávala kulka.

Nebo už nejsme ve válce? Dobrá, tak defenestrace. 

Foto: zdroj

Děckám ve škole by se ty (téměř sudé) letopočty docela dobře pamatovaly:

  • 1. pražská defenestrace – 1419: počátek husitských válek

  • 2. pražská defenestrace – 1618: počátek třicetileté války

  • 3. pražská defenestrace – 2020: počátek něčeho dobrého

OK, jdu si dát ledovou a přestanu snít.

Celý ten cirkus je tak průhledný a logický, že se vlastně divím tomu, že mě to ještě udivuje.

Koho rýži jíš, toho častušku zpívej.

Jen je dobré si uvědomit, jaký průser nás se současnou generalitou čeká, až zmutuje nějaký virus–extra fešák, který to tady začne kosit ve velkém. 

Snad nezmutuje dřív, než budou další volby.

 

4. Zkouška médií

No… tady to na jedničku taky nevypadá.

Vzpomínáte si, jak byly tehdy v Iráku obrovské sklady zbraní hromadného ničení? Prostě byly. Musely být. Psali o tom přece všichni.

A bylo třeba ty zbraně zničit. Takže invaze. Hurá do Iráku! 100% souhlas.

No a pak se jaksi ukázalo... že žádné weapons of mass destruction se nenašly. Protože tam žádné nebyly. 

Střih: o 17 let později 

Vzpomínáte si, jak se před dvěma měsíci dostal do ČR ten smrtící virus? Prostě smrtící je. Musí být. Píšou o tom přece všichni.

A je nutné vše zrušit a pozavírat. Takže totální karanténa. Hurá do společného boje! To zvládneme! 100% souhlas. 

No a teď už se ukazuje... jak moc média přestřelila, nafoukla, zveličila.

Jak se strašilo (a stále straší) popletenými statistikami bez širšího kontextu.

Hrálo se (a stále hraje) kartou, která jako demagogické eso funguje už staletí: využití strachu z neznámého.

Foto: zdroj

Absurdně vyšponovaná pozornost na ten „neznámý smrtící virus“ se pak exponenciálně násobí během chvíle všemi směry: mediálně, psychologicky, politicky… 

Skutečným jedem není nějaký bacil, ale strach. 

Strach je nejrychlejší infekce – zabiják imunity, soudnosti, demokracie.

  • Komu vždy prospěje jakákoli mediální hysterie, chaos, panika?

  • Kdo nejvíc vytěží, když ve společnosti vládne kultura strachu?

  • Komu vyhovuje, když se lidem přitáhne uzda a omezí svoboda?

 

Každý se očkuje informacemi, které chce slyšet. 

Já si pod dojmem současného mediálního průjmu třeba spontánně předplatil Šifru a Finmag. To je teď moje současná vakcinace.

Ale jen na rok. Vím, že pak si to neobnovím. Proč?

Chci si třídit informace sám. Nemít náklonnost k jednomu zdroji.

Ať každé médium chvilku tahá myšlenkovou pilku.

Měl jsem to tak dřív i s Mateřídouškou, pak s ABC, poté s Respektem, před pár lety s Forbesem… Vždycky rok, maximálně dva.

Jediné médium, které bych si předplatil doživotně, je můj Ottoletter. Bohužel nelze: je zdarma.
 

TIP NA ČLÁNEK: Fakta o Covid-19 v Itálii

 

5. Zkouška podnikání

Tohle bylo zajímavé! Zkouška nervů.

Dokážu zůstat v klidu?

A dokážu zůstat v klidu, i když mi současná situace znemožňuje dělat byznys?

Jakmile jde o prachy… člověk si spoustu stresu umí vyrobit i sám.

A když se k tomu přitáhnou šrouby ještě zvenčí, je na paniku zaděláno.

Jasně, taky jsem měl bobky. Prvních pár dní.

Ale v rozhodování jsme vždy svobodní. Mohl jsem se v té paralýze dál čvachtat – nebo začít dělat kroky, reagovat, přizpůsobovat se.

A to je asi ten hlavní rozdíl mezi tím, když se snažíte podnikat, a když už podnikáte.

V tom prvním případě děláte pořád to samé a dostáváte pořád ty samé výsledky. A když přijde krize, tak výsledky nepřijdou a jde se vyplňovat žádost o almužnu. 

V tom druhém případě už naplňujete význam slova „podnikání“.

Změna je trvalý stav, proto pořád něco podnikáte – a přijde vám to normální. 

Ale to už cituji pár řádků z jiného vlastního textu, Klid na účtu a prachy v duši, který jsem na výzvu Roberta Vlacha napsal pro blog Navolnénoze.cz.

Přečtěte si ho, pokud vás detailněji zajímá, jak to mám teď s podnikáním – a hlavně co mi při výpadku nejvíc pomohlo.

Článek vychází 27. 4. v souboru textů od dalších freelancerů. 

 

6. Zkouška života 

A tohle bylo možná ještě zajímavější.

Zamknutí v karanténě jsme se do pár dnů dozvěděli, jestli nás ten život vlastně baví. 

A když neba, tak kde je zakopaný pes.

Martin Vlach to 19. 3. na svém Facebooku výstižně popsal:

Naráz sedíme všichni doma, a to samo o sobě je rovněž jedním ze zdrojů řady pochopení. Baví mě to doma? Máme si co říct? Chceme spolu opravdu trávit čas? Rozumíme si? Máme vůbec něco společného? Žijeme spolu, nebo tu jen společně bydlíme? Hele, já mám vlastně děti! Neumím vařit. A podobně.

Tady vůbec nejde o ten virus. On je jen platformou, díky které si kupa lidí může uvědomit řadu věcí. Skutečným záměrem globální virózy je VYVÉST LIDI Z JEJICH STEREOTYPŮ. Ze kterých by se jinak, než že je k tomu okolnosti donutí, nevymotali. 
 

Zkoušení jsme byli všichni. Já nebyl žádnou výjimkou. 

Baví mě můj osobní život?

Baví mě vlastně žít ve městě? 

Baví mě ještě vlastní byznys? Chci to takto pořád? Být pornomagnát? Nebo už pouze magnát? Či jen porno? Nebo storno?

Celý duben bych za normálních okolností byl uprostřed školicí sezony, pendloval mezi Brnem a Prahou a nevěděl, kam dřív skočit. 

Díky koronaviru jsem ale třeba měl čas dát si zase týdenní půst. Protáhnout trubky.

A rozhodně bych si pár měsíců zpátky netipnul, že si přečtu Žít s radostí od Marie Kondo – a začnu doma provádět systematickou čistku.

Jako první to odnesla šatní skříň:

 

Takhle uklizeno ve svých hadrech jsem neměl od vojny! Na které jsem stejně nebyl…

Malý bordel je pořád bordel.

Když nemám pořádek v kredenci ani v pajšlu, těžko se pak dělá očista ducha (srdce, vztahů, vědomí, sebehodnoty… you name it).

Už je to na vás trochu moc duchařina?

Kdepak. Teprve se rozehřívám. 

Do posledních čtyř bodů dáme ještě trošišku víc dušičky.

A rozum do sušičky.

 

7. Zkouška dětmi

Mohlo by se to také jmenovat zkouška trpělivosti. 

Nebo léčba šokem.

Máte děti? A taky s nimi dopo děláte úkoly? A spoko? Zatím dobrý? Žijete? A děti taky?

Racionálně (a epidemiologicky) rozebráno, zavřít šmahem všechny školy byl nesmyslný krok. 

Ale já jsem za něj tak vděčný!

Díky, Adame nebo Vojtěchu nebo Roberte nebo jak se tam všichni jmenujete.

Ať děti vidí, jak sám reaguju pod stresem a jak moc je důležitá EQ: projevovat emoce, mluvit o nich, přiznat chybu.

A ať já vidím, jaký prd žiju, když před mou přítomností dají přednost raději Brawl Stars nebo 438. další hře v pořadí na mobilu.

Zrcadlo, děkuju. 

Dostal jsem skvělou lekci – jak sám sebe beru vážně. Jak moc jsem nudně dospělý. Jak mi uniká pointa života: užívat si ho, bavit se jím.

A bavit se i tím, že někdy nevím. Nebo neumím. Nebo nezvládnu. Nebo se neovládnu. Nebo mám strach.

 

Díky viropauze jsem si užil i věci, na které pořád nějak nebyl čas – a v diáři by dostaly nálepku „příští týden“ nebo „TO-DO rodina Q3/2020“.

Mimo jiné jsem tak:

  • Zkouknul kompletní ságu Harryho Pottera.

  • Viděl během dvou hodin 21 srnek a 17 zajíců.

  • Naučil se pravidla vybíjené na trampolíně.

  • Zjistil, že čaj z čerstvě utržené kopřivy je top.

  • Potají googlil fotky nahé Hermiony (Silencio!).

  • Zdokonalil své umění zapečených těstovin.

A konečně jsme pořádně začali jezdit na kole. 

 

Netvrdím, že potřebuji být dokonalý rodič z plakátu. 

Taky mám svý chvilky. Taky jsem někdy unavený, potřebuji být sám a ostatní mě serou (Crucio! Imperio!).

Toto není vada. Ale vada je, když to neumím komunikovat. 

A když to stejné neumím naučit své děti. Respektovat a být respektován.

Jednoduché na papíře, náročné v realitě.

Doma neučím děti: děti učí mě. A jde jim to teda skvěle.

 

8. Zkouška odmítnutí

Víte, proč jsou kozy tak vybíravé, až se o nich traduje, že jsou mlsné?

Koza prostě nedá do huby nic, co by jí uškodilo. Pozná to. Svým neomylným čichem.

Tento čich na věci, které nám ubližují, u lidí postupem let často slábne. 

Někdy se tento podivný sebevražedný jev označuje termínem „dospělost“. 

Teď, vyvedeni z míry, si tu očistnou schopnost můžeme opět bystřit. 

Jeden (zdánlivě nesouvisející) pidipříklad za všechny: můj kamarád mi chtěl před týdnem dohodit jednoho klienta. 

No v dnešní době, to se přece neodmítá, ono to cash-flow teď, že jo... Hlava mi říkala: „Jasný! Ber ty love, vole!“

Ale cit mlsné kozy mi radil jinak. 

Prostě vím (= cítím), že bych nyní s tímto typem byznysu nebyl vnitřně ok. Nic extra zásadního… ale prostě ne. 

A když by to nedělalo radost mně, tak pak ani té druhé straně.

Upřímně a vděčně jsem odmítnul.

A takových drobných (i větších) voleb a rozhodnutí můžete najít stovky. 

Hlavně ve svém osobním prostoru jste pod tolika tlaky, až se z toho zrodila široce přijímaná pravda, že život je kompromis.

Ale je to tak opravdu správně?

Co když vaše správná (= plně vědomá) reakce nebývá zrovna ta, u které vždy vypadáte před druhými hezky?

Možná to často ani nebývá ta, která vám přinese výhody (krátkozraké), práci (nemilovanou), potlesk (dočasný).

Tohle si musí rozebrat každý za sebe. Neexistuje univerzální návod. Já ho nemám. Ani Brumbál.

Teda vlastně existuje jedno tajné kouzlo… a navíc je univerzální:

Dokud se na ty správné odpovědi ptáte své hlavy – tak z toho nedostanete dlouhodobě skvělé výsledky.

 

9. Zkouška (sebe)vědomí

V Brně před Silvestrem jsem založil mastermindovou skupinu.

A od ledna se každý měsíc scházíme. Je to skvělé. 

Členem byl i jeden můj přítel (a velmi šikovný kreativec).

Teď v dubnu mi napsal dlouhou zprávu, kde se omlouvá, že ze skupiny odchází. Mimo jiné tam píše:

(...) Chtěl jsem to zkusit, ale nejsem prostě sociální typ. Nějak mi to nesedí, nemám pocit, že bych tam byl užitečný. V době změn zvenčí se mi osvědčilo důvěřovat vlastnímu zdroji inspirace a nápadů... 

Možná to zní divně… ale mám z něj radost! Úplně mu rozumím.

Jde si za svým vnitřním majákem. Za svou hodnotou. 

Připomnělo mi to tu dvojici čápů, kterou už léta vídáme přes cestu na komíně bývalé pálenice.

 

Oni nepotřebují návody, doporučení, tabletky, navigaci, tutorial, událost v kalendáři. Oni prostě ví. 

Na jaro vždy přiletí, opraví hnízdo, poskáčou se, odrodí mladé… a na podzim zase adieu na jih. A tak pořád dokola. Věnují se tomu svému, proč jsou tady.

Každý máme takový interní kompas v sobě. 

Ale přes ten šum mysli a hluk okolního světa často není k nalezení.

Korona nás teď může krásně prověřit, jak se (ne)dokážeme napojit na své vědomí, maják, zdroj, střelku.

Poznat své přirozené dary, které můžeme přirozeně rozvíjet.

Prostě si začít uvědomovat svou hodnotu. Přijmout ji a pečovat o ni.

Sebehodnota = vědomí své hodnoty = sebevědomí.

Napřed zkusme pomoct hlavně sami sobě, než nás (často z nedostatku sebevědomí) chytne záchvat péče o celý svět.

Svět je docela v pořádku, ten zachránit nepotřebuje.

Put your own oxygen mask on first before helping others.

 

10. Zkouška odvahy

Ano, poslední bod! 

Za chvíli můžete jít na záchod.

Dáme si teď už poslední citaci – a pro velký úspěch opět od Martina Vlacha:

Viróza je ryze pozitivní záležitost, protože nám odkrývá věci, které jsme si o sobě a svém žití neuvědomovali. Žili jsme mechanicky ve svých navyklých vzorcích, fantaziích, dramatech, maskách, kostlivcích, útěcích od reality, závislostech… A teď je na to jen posvíceno. Dostáváme příležitost si to uvědomit – a změnit se.

 

Jasná zpráva.

Když si začnu uvědomovat svou (sebe)hodnotu, tak najednou vidím, co chci a co nechci. Co ke mně patří a co ne.

Nutným rozporem mezi hlavou a srdcem pak vzniká tření, kde jsme tlačeni k odvaze:

  • Splním teď toto i tamto, protože se to po mně chce a vždy jsem to tak zatím udělal… nebo to nyní odmítnu?

  • Podlehnu opět své závislosti a probudím se zítra zase s tím omfg samým pocitem… nebo si teď užiju den bez ní?

  • Dostojím tlaku okolí na to, jak má vypadat můj život a mé vztahy… nebo už dokážu dát svobodu sobě i druhým?

  • Naplánuji si zase svůj život na pětiletku dopředu… nebo už umím život žít jako hru a neřešit ho pořád jak sudoku?

Každý máme své závislosti, bloky, strachy. Každý někde trochu jinde. 

Tam, kde máme největší bloky, tam vždy nejvíc bojujeme.

Sex, peníze, práce, alkohol, samota, uznání, automaty, porno, jídlo, Prozac, děti, nakupování, informace, vztahy, marihuana, sebelítost, Instagram, rodiče, komplexy, cigaretky, bolístky, křivdičky, zraněníčka...

Foto: zdroj

Já už třeba vím, že mou Achillovou patou je XXXXX a XXXXX (sorry, cenzura). 

Takže i podle toho jednám, zpracovávám, čistím. Ne, neosvítilo mě až teď v karanténě. 

Věnuji se tomu (se střídavou intenzitou i úspěchy) posledních deset let. 

Zcela systematicky, vědomě a každodenně pak od minulého léta – a je to znát.

Asi i proto jsem během této aktuální hysterie víc v klidu.

Bez vnitřní odvahy ta vnější změna prostě nezačne. 

Ale nejde o bláznivou odvahu skočit najednou z útesu… 

… ale o plynulou procítěnou odvahu zcela a se vším přijmout toho jediného člověka na světě, před kterým nikdy neutečete.

Protože jste s ním durch 24/7.

A každé ráno mu čistíte zuby.

Dokud nejste sami se sebou ve všem ok, máte automatickou (protože podvědomou) schopnost dělat peklo sobě i druhým. 

A jakákoli další krize/změna/pandemie/nemoc/konflikt... vám to jen pěkně ukáže.

Neřešte koronavirus. Řešte sebe.

 

„Společně to zvládneme“ 

Opravdu?

A co třeba každý zvlášť? Sám za sebe?

Náš život nejsou vnější okolnosti, ale naše vnitřní reakce na ně.

Pokud teď tu karanténu chceme jen nějak překlepat a už se zároveň klepeme na to, kdy se vše vrátí do starých kolejí... starých pořádků… starých závislostí... 

… tak víte co. Prd se pak stane.

Budeme stále otroci pocitů, oběti principů, jak zpívá Jananas.

Jééé, to mi teď něco připomnělo! 

A touto náhlou asociací bychom to tady mohli ukončit.

Mňága & Ždorp v jednom songu mají tento refrén:

 

Zamrzli jsme moje milá

asi v ledu

co bude dál

říci nedovedu

 

Co zbude po nás

až jednou led roztaje

asi jen kyselej smích

a fakturační údaje

 

 

comments powered by Disqus

1× měsíčně vám zdarma pošlu rady, tipy
a know-how

Díky! Poslal jsem vám mail. Zkontrolujte
si inbox – nebo případně i spam složku.