Odlož mobil. Prožij si Vánoce s mraze(ní)m v zádech

Včera pozdě večer jsem se vracel z práce domů. Spěchal jsem za rodinou. Měl jsem hlavu plnou své nové veledůležité knihy, nedokončených projektů…

 

… Facebook kampaní a desítek dalších úkolů.

Byl jsem prostě „byzy“ – jak velí předvánoční čas. Mladý nadějný sebevědomý freelancer kráčí nočním městem.

Takový solidní začátek jak z reklamy na kávu Dadák.

Brno-střed příjemně ševelilo adventem, z Moraváku voněl turbomošt, dětský vláček houkal, žárovky svítily a dobře situovaní občané moravské metropole si spokojeně podupávali v taktu českých koled na poctivých domácích vánočních trzích s vratným plastovým kelímkem v ruce.

Zrovna v momentě, kdy jsem z té atmosféry cítil v zátylku to lehce trapné, ale vlastně velmi opojné sebeuspokojení nad svým vlastním (malo)městským životem... jsem je uviděl.

Dva bezdomovce.

Vágus. Socka. Kontyšák

Byli schoulení v mrazu na zastávce. Jeden spal, druhý poloseděl v hibernovaném stavu.

Asi metr od nich na citylightu zářila do noci ta debilní Huawei reklama „Odložte telefon, prožijte Vánoce s rodinou“.

Víte, kterou myslím:

 

Bezdomovci jednak neměli co odložit… a jednak si Vánoce asi prožijí jen s mrazem (a na chvíli možná i s hlídkou Policie ČR).

Ten náhlý paradoxní obraz dvou úplně odlišných světů mě lehce vykolejil. Najednou mi to celé zase došlo.

Jak moc soudíme druhé podle toho, co (ne)mají, jak (ne)vypadají a kde (ne)bydlí. Tihle dva pánové byli úplně stejné lidské živé bytosti jako já nebo vy – ale to stigma bezdomovců je okamžitě a neúprosně poslalo na úplné dno.

Takže už to nejsou pánové… ale houmlesáci. Bezďáci. Vágusi. Socky. Obejdové. Kontyšáci. Smrdutý odpad. Připochcaný spacák. No fuj. Vyhodit. Ideálně do tříděného odpadu.

„Pardon, která barva popelnice je na bezdomovce, prosím?“

Už neexistujete

Příběh těch dvou pánů neznám. Třeba jsou to nebezpeční sérioví vrazi z USA, kteří se takto skrývají ve střední Evropě před trestem smrti.

A třeba ne. Třeba jsou to docela milí zajímaví lidé z nějaké vesnice na Vysočině (kde máte babičku), kteří prostě neměli tolik štěstí. Anebo měli v životě přímo z prdele pech.

Cesta zpátky ke klíčům od vlastního bytu je pak nedosažitelné sci-fi. Protože vám společnost už prostě nedá šanci.

Jednou vágus, navždy vágus.

Stanete se neviditelnými. Tedy lidé vás na té zastávce pořád vidí… ale vlastně tam nejste. Nejste součástí společnosti. Té naší společnosti.

Modlíte se aspoň za pár pohoršených pohledů denně, které vám od hrstky kolemjdoucích dávají znamení, že ještě žijete jako člověk. Drtivá většina ostatních vás ale totálně přehlíží. Už neexistujete.

„No a co, že mrznou?“ „Můžou si za to sami!“ „Proč si nenajdou práci?“

Ona se ta práce hledá docela blbě, když musíte pravidelně spát v -7 °C. To se krapet podepíše na vaší celkové image před pohovorem.

Nemluvě o sebevědomí a vlastní hodnotě sebe sama. Když vás 97 % společnosti ignoruje, tak se (dříve či později) sami začnete cenit na úrovni zatoulaného psa. A čokl, který nikomu nepatří, spí zásadně venku. I v prosinci.

Dvakrát tomu nepřidá ani plakát vedle vaší postele, který moudře radí, abyste zahodili mobil – takže se na svém novém Huawei mazlíkovi P9 Titanium Grey už nemůžete poohlédnout na jobs.cz po nějakém zajímavém půl úvazku.

Československo má problém

Já nevím, mám dnes z toho podivného večerního setkání asi nějakou… citlivou.

A tak se z toho potřebuju vypsat.

Žijeme si tady jako prasata v žitě, jídlo nám roste v Kauflandu za rohem, doma si uděláme teplo otočením kolečka, brbláme nad pivem o EET a nezaplacených fakturách, vybíráme nový dotykáč na Vánoce... a na ulici ve stejnou chvíli mrznou lidé.

Ne bezďáci, ne socky, ne pobudové… ale prostě lidé.

Nemrazí vás z toho? Ani trochu?

Oni nemrznou někde na Urale nebo na Aljašce s medvědy in the middle of nowhere.

Oni mrznou přesně na té cestě do práce, kudy projdete třikrát denně. Já, vy, my všichni. Třeba do školy, na schůzku, pro burger do Mikrofarmy nebo při nákupech do Vágnera pro balicí papír se sněhulákem a vločkami.

V Brně, Praze, Plzni, Ostravě, Bratislavě, Hradci Králové, Liberci, Trnavě… prostě ve vašem městě.

Pár bloků od vašeho bytu.

Asi mráz je skosí mačetou

Představte si na chvíli, že jste v kůži těch dvou bezdomovců.

Cítíte to? Jak pomalu umíráte v mrazu? Během noci fest, přes den se vám v obýváku oteplí na přijatelných -1 °C. A další noc znovu kosa jak cyp.

Mráz se stane vaším nejlepším přítelem, rádcem i katem.

Neumřete hned. Neumíráte během několika dní, ani několika měsíců. Pomalu pomaličku umíráte po zbytek celého svého života. Možná pár let, možná pár desítek zim. Nevím, co je horší.

Přes léto jedete na dovolenou na Zvonařku nebo na Svoboďák. Ale další zimu se to celé opakuje. Prostě pomalu zaživa… mrznete.

Nic moc představa, co?

Tuhle hořkou náladu mi dnes nevyléčí ani roční předplatné Nového prostoru.

Nemám žádný mesiášský komplex, nechci zachraňovat svět, neodebírám občasník Uvědomělý křesťan, neumím vytáhnout z rukávu žádný recept na sociální spravedlnost.

Bezdomovci tu byli, jsou a budou. Tak to prostě je.

V létě tohle zaměstnání na full time asi trochu ujde… a v zimě je to o život.

(happy)END

Chtěl jsem dnes ráno vyfotit tu samotnou zastávku jen s nablblým Huawei plakátem – ale oba pánové tam stále podřimovali.

Zřejmě si v práci vzali sick day. Takže je vidíte na fotce též:

Když tam budou i dnes večer (a nebudou hluboce hibernovat), tak jim zkusím koupit dva Turbošrouby.

Včera jsem na to ještě nesebral odvahu. Přece jen: jsou to bezďáci, že.

Svařené víno s absintem asi nevyléčí jejich problém (ani moje svědomí), ale na chvíli by mohlo zahřát. V žaludku, u srdce… uvidíme.

Pokud tedy večer budou oba ještě naživu.

Share Tweet Share

comments powered by Disqus