Jak vlít radost do žil a klid do duše

10. 9. 2020 — 1853 OTTOSLOV

Kdo by občas nechtěl někam vypadnout? Nechat za sebou mejlíky, fakturky, dedlajnky… a ztratit se okolnímu světu. Aspoň na chvíli.

 

Prostě si dobít baterky. V klidu se nadechnout. Stranou davu.

Ale nelítat kvůli tomu hned na Krabi nebo se nechat zavřít v klášteře s modlitebními mlýnky. 

Tolik času (ani peněz) zase nemáme. 

Takže hledáme snadný prostředek pro opakované rychlé přesuny na tiché nerušené místo – ideálně do přírody. 

A pak stejně rychle i zpět. Ať jsme na večeři doma.

Každý má na tohle nějaký oblíbený ventil, který mu sedí nejvíc.

Vylučovací metodou hned uvidíte, k čemu jsem dospěl já.

(A má to ventily dokonce dva.)

 

Samá voda 

Do klidu a do přírody se dá hodit nepochybně i přímo od stolu v kanclu – a na dvě doby. Když to umíte.

Astrální cestování ovšem neovládám, vizuální meditace mi nikdy nešly, teleport nemám zaveden a na mindfulness jsem málo pes. 

Navíc jsem velmi silný haptik.

Já si na to rákosí potřebuju sáhnout. A taky žáby slyšet, lesy cítit, mraky vidět...

Seznamte se: fyzická realita. Swajpnout nelze doprava ani doleva

Jako dopravní prostředek se tedy nabízí: auto (nemám a nechci), motorka (nikdy mě nebrala) nebo čtyřkolka (hm, ani omylem). 

Malé sportovní letadlo asi dokáže vyluftovat hlavu, ale bohužel také účet. V ponorce chytám nemoc, v balonu závratě, v buse zvracím… to je prostě complicated.

Vlak ok, ale nejezdí na zavolání. A musí se vždycky na nádraží. 

Nene. Chce to něco hodně simple. Hned po ruce.

 

Přihořívá...

Cože? Že si můžu do přírody kdykoli jen tak vyběhnout? 

Však jsem běhával jak šlak. Běh je super. Ale moje koleno při druhém půlmaratonu jasně zahlásilo: „Hej, more! No more.“ Takže nic.

Jistě, můžu si hrát ten svůj vysněný tenis. Jako jó, je to fajn, některé kurty jsou i v přírodě… ale ke hře jsou potřeba vždy dva. 

A mě když to chytne, tak se chci prostě sbalit a zmizet. Na dvě doby.

Nebýt na nikom závislý, nečekat na potvrzení, dát si zelenou hned. A do hodiny už svou duši venčit mezi lesy, poli, lány.

Ta nášé Morávááá, to jééé tak krásnááá zééém... 

A co třeba zu Fuß? Máte pravdu, můžu si prostě vyjít na procházku po svých. A neutíkat u toho hned jak v Prison Break. 

Ano. Pěší výlety mám ve svém repertoáru také. Doktor dovolil.

Ale častokrát já potřebuju něco svižnějšího. Když během dvou tří hodin urazím ne 5, ale třeba 50 kilometrů. 

Když vidím víc, cítím víc, žiju víc. Oheň v srdci a vítr ve vlasech.

Takže tu asi nemusíme vymýšlet znovu kolo, aby už bylo jasné… že jako pohotovostní antistresový ventil mám nejraději kolo.

Já říkal, že to má dva ventil(k)y...
 

Bike je cajk

Existují 4 hlavní důvody, proč miluju kolo.

První je ekologický, druhý energetický, další estetický a poslední extatický. É… všechno vysvětlím.

Ta ekologie má dva rozměry. Jednak je to takové to novinové eko, co napadne každého:

  • jezdím si pěkně čistě za své – bez motoru

  • nepotřebuji k tomu benzinky ani dálnice

  • žádný výfuk, žádné emise, žádná škoda 

  • a když si namažu řetěz, tak ani žádný hluk

 

Jasný, dobrý. Ale hlavně je to ekologie jako vnímání vzájemných vazeb mezi organismy, objekty, lidmi, přírodou.

Během jízdy nutně sleduju prostředí, cítím půdu, vnímám energii míst i souvislosti, včely na květech, kombajny při žních u Rozdrojovic, tůňky v Ořešíně po dešti, elektrické dráty i zajíce na poli, dančí rodinku v radějovské oboře, zvuk kostelních zvonů, 420 let starý rychlebský dub u Černého potoka, šneka na lesní asfaltce...

Za oknem auta není ten fešák vidět, normálně ho přejedete. Křup

Prostě slyším dýchat sebe (hlavně do kopce) i planetu. 

Díky kolu se vnímám jako samozřejmá součást přírody – a na vlastní kůži bezprostředně cítím tu rozmanitou jednotu všeho.

To nečtu z průkazky Greenpeace, to mi říká prostá zkušenost.

Proto když slyším, že se bude se suchem „bojovat” stavbou nových přehrad za miliardy, tak si říkám, jestli by podobnou službu neudělalo třeba obnovení mezí a větrolamů na polích za miliony.

Za ty ušetřené peníze bych úředníkům i politikům nakoupil fajnový kola.

A ještě by zbylo pro všechny na svačinky. 

Jakože hodně výživné svačinky.
 

Dobít sebe

Druhý důvod? Kolo je nejlepší energetická tyčinka.

Má pro mě ideální poměr vydané fyzické námahy a dodané radosti zpět do krevního i duchovního oběhu.

Jakmile nenasytný svět ucucne z mého privátního energetického zásobníku víc, než je mi libo...

... tak místo nadávání jen navlíknu cyklo hadry, naplním camelbak, nasadím helmu a na Bělehrád! Nebo aspoň na Nový hrad (jo, ten nad Adamovem).

Když se za pár hodin vrátím, mám dobito. Nervičky zmizely, stresík rozpuštěn – a jsem vyrovnaný, vysportovaný, vyklidněný.

A můžu se opět upřímně a vděčně dělit se světem o své dary. Pomáhat a být užitečný. 

No a když mě to tu zase začne kapánek srát, tak párkrát šlápnu do pedálů a už jsem zase v nabíječce u mechu a kapradí. V klidu a míru.

A co stačilo: vyjet si na kole.

No není to zázrak? Přitom taková blbost, že...

Podle zákona o zachování cyklistické energie navíc platí přímá úměra: 

Pokud vyjedu na pár hodin v úterý, tak z toho žiju do pátku. Jakmile je to s jedním přespáním, mluvím o tom ještě třetí týden. A když si v červenci dám famózní výlet na pár dní směr Trail of Life… tak z toho budu brát až do Mikuláše.

Vojšické louky při západu v den mých narozenin. Pohádka 

Měl jsem tehdy Bílé Karpaty jen pro sebe. Na kopcích nebylo přes týden ani živáčka. (Dobře, jednu maratonkyni jsem tam potkal. A třetí den dva traktoristy.)

Sám jsem si motorem a kolo je moje perpetuum mobile.

Energie je jenom jedna. 

Jakmile se s ní naučíte zacházet, pak pracuje pro vás, ne proti vám.
 

Dobýt hrad

Třetí důvod: estetický. 

Když vyjedu z lesa, dovede mě každá druhá cesta k něčemu zajímavému. A nemusím hledat, kde zaparkuju.

Sportuju na čerstvém vzduchu – a ještě se u toho kochám. 

Kochám se historií, dějinami umění, lidským duchem či lomeným obloukem.

Třeba úžasný kostel v Doubravníku s hrobkou Mitrovských, když jedu z Bystřice do Brna. Santiniho geniální poutní nádhera v Křtinách, když se vracím z Jedovnic. Rodný dům bratří Úprků, když mám namířeno na Slovácký Slavín. Zřícenina hradu Zubštejn, když chci pořádně propotit triko do toho kopce. Nebo unikátní Porta coeli, když si za rohem dávám klášterní orosenou desítku. 

Tolik krásy… a člověk ani nepotřebuje chodit do Čedoku. Jo, ten mlýn je v Kuželově

 

Těch míst je po republice tolik, že to všechno neobjedu ani do konce života.

A pokud jsou venku třicítky a vzduch se ani nehne, stačí odbočit z cesty, sjet pár metrů k vodě a šup hlavičku pod vodičku! 

Třeba v Černém rybníčku – jen kousek od biatlonové střelnice v NMNM:

Na srpen byla voda ještě překvapivě čistá. Krásné zchlazení

 

Neplánované krátké koupačky v rybníku u cesty jsou nejvíc.

A když máte výtvorů lidského ducha už dost, tak ty nejlepší estetické zážitky vám stejně naservíruje příroda.

Třeba totok:

Jmenuje se to tam Venušiny misky a je to lepší než sex

Mámo, já ti řeknu… příroda je chrám.

To věděl už starej Homolka.
 

Jen tak beat

No a poslední důvod: extatický.

Jako extatické se označují stavy, kdy člověk prožívá psychické blaho, většinou na úkor fyzického.

A cyklistická extáze je stav, kdy biker prožívá psychické blaho, právě proto že je plně ponořen do fyzického výkonu.

Určitě to znáte: zóna, flow, brána… píše se o tom často.

Já si o tom často rád čtu, ale ještě raději to zažívám live.

Mozek off, sedlovku dolů, prdel dozadu, pevně stisknout rodla, lokty a kolena od sebe, zapřít se do platforem, ukazováčky na brzdy, upřený pohled pár metrů před sebe… a jede se Supeflow!

 

Tady musí mít člověk v kedlubně absolutně vymeteno od blbostí. 

Totální pozornost jen na aktuální kámen, kořen či klopenku před sebou.

Stačí totiž, když vám to na okamžik poklesne jen na 98 %, začnete na pozadí přemýšlet třeba co bude k večeři… a už jede bike pár cenťáků šejdrem. 

A za pár sekund se můžete sami seškrabávat z borovice. Uwaga, uwaga.

Ty paralely s dennodenní zkušeností jsou přesné:

Kdykoli se nějaký trail snažím sjet na sílu, hlavou, přemýšlet u toho, rvát to tam... tak mě to vyliská. Jako v životě, když na cokoli tlačím.

 

Ale když vypnu kalkulačku, citlivě si hraju jen se svým těžištěm, důvěřuji tělu a nechám se vést ideální stopou… tak chytnu parádní flow. 

Při dojezdu mám rohlík na tváři a orgasmus po těle. 

Osahávám si svoje hranice a zároveň mě to učí respektu. Prostě mám pocit, že plnokrevně žiju. 

Do stavu flow se ale můžete dostat i při klidné vyjíždce. 

Není k tomu nutný enduro set, spíš dobrý mindset.

Nejde to na povel. Je to za odměnu. 
 

V sobotu večer, v neděli ráno

A víte co?

Zkuste si někdy na kole přespat pod širákem. 

S hvězdným nebem nad sebou a MTB zákonem v sobě. Doporučuje 5 z 5 přírodních léčitelů. 

Hlavně si ale před setměním najděte dobrý plac, pak už se hledá těžko. 

Tady jsme s kámošema za pět dvanáct našli krásnou vyhlídku nad Vírskou přehradou:

Sice jsme dojeli až po západu, ale tak snad příště už včas

 

Rychle pověsit hamaku, našplíchat se Predátorem, rozdělat oheň, nachystat špekáčky, nalít špiritus.

A pak zůstat ve flow klidně až do půlnoci:

Do ohně já vydržím čumět fakt hodiny a hodiny 

 

Malá rada od cesty: nenechávejte si přes noc boty na zemi. Zvířátka v lese nespí. 

No a pak ráno místo zaklapnutí budíčku jen nastavte spacák sluníčku. A místo tuby Elmexu dopřejte zubům whiskey z Tuzexu. 

To se vstává samo:

Cítíte tu ranní svěžest? Chci si jen kolo umýt a jít 

Stav zero máte v mozku naladěný už od včerejška. Dnes stačí jen udržovací mód, trocha šlapání, nekoukat na mobil – a jste šťastní. 

Myšlenky se vám soustředí jen na turistické rozcestníky. Jedete přírodou. Nic neřešíte. Občas zastavíte na pivko. Pak na malou. Žádná velká věda.

Když si tento mentální stav pak (pravidelně) přivážíte i domů, bude mít brzy váš psychoterapeut o klienta méně.

Po takovém výletu mám prostě v duši klid.

Co chtít víc?

 

Respektujte (se) a jezděte (si)

Na závěr ještě jeden zápis do Guinnessovy knihy.

Když jsme se přesouvali vlakem do Bystřice, tak jedna výletní skupina dokázala limit 4 jízdních kol ve vagonu posunout na rekordních 24. 

České dráhy toto navýšení na regionálních tratích zatím oficiálně nepotvrdily, ale kapacitní možnosti tu jsou. 

Chce to jen trpělivost při nakládce:

V té stanici zněl rozkaz jasně: No Bike Left Behind!

Jak vidíte, dobrých lidí (i s jejich velocipedy) se vleze všude dost.

A je fakt šumák, jestli kolo máte silniční, trekové, horské, elektro, gravela, koloběžku, tandem, Sobi 20, starou ukrajinu, béemikso, fatbike…

Nemusíme si hned na potkání poměřovat převodníky. 

Cokoli vám dělá dobře (a bezpečně vás přesune do přírody), je cajk. Bike je totiž dycky cajk.

Já jsem si přišel na to, že mi největší potěšení dělá trailové celopéro. Tak mám trailové celopéro. 

Každý ať si najde to své éro.

Hlavně, když vám to vlije radost do žil.

Tak co? Kdy vyjedete na kolo? 

 

Zdarec v lese!

 

OT   KO 

TO   LO  

 

comments powered by Disqus

Čas od času vám zdarma pošlu rady, tipy
a know-how

Díky! Poslal jsem vám mail. Zkontrolujte
si inbox – nebo případně i spam složku.