„Tati, na co dnes půjdeme?“ [9 tipů z Filmovky 2026]

18. 8. 2026 — 1928 OTTOSLOV

V červenci jsem byl na Letní filmové škole – už aspoň po dvacáté. Ale teprve podruhé s dcerou. A došlo mi, proč tak rád chodím(e) do kina.

 

Když si film pustíte doma, tak… znáte to.

Můžete ho kdykoli stopnout, zajít si pro meloun, kontrolovat u toho mobil, klidně to dokoukat za týden.  

V kinosále ale nic nezastavíte.

Navíc je tam s vámi 400 dalších festivalových hlav – ta vibrující energie společného zážitku je prostě TOP. 

Tohle nenasimulujete ani omylem.
 

 

A další jiskry tomu letos dodal generační dvojpohled.

Jak asi moje patnáctiletá Roňa bude reagovat na šedesát let starou Antonioniho klasiku, kterou jsem na Filmovce viděl poprvé v roce 1999? 

Osoví ji to? 

A co řekne na krvavé Fargo? 

Můžou ji nadchnout Sedmikrásky od Chytilové? Mám ji vzít na Sex, lži a video?

 

9 důvodů, proč ještě chodit do kina

Vybral jsem 3 × 3 snímky, které jsme letos v Uherském Hradišti viděli spolu – a oslovily nás nejvíc.

U několika z nich připojuju k mému textu i krátké dojmy od dcery.

 

 

Tady je klíč k tomu výběru:

 

I. Tři staro-nové (poprvé viděno oběma)

1. Sex, lži a video – Steven Soderbergh
2. Sedmikrásky – Věra Chytilová
3. Jednej správně – Spike Lee

 

II. Tři klasiky (už jsem viděl dřív, Roňa poprvé)

4. Krátký film o lásce – Krzysztof Kieślowski
5. Fargo – Joel Coen, Ethan Coen
6. Zvětšenina – Michelangelo Antonioni

 

III. Tři novinky (z let 2024–2025)

7. Krátké léto – Nasťa Korkija
8. Stíny mého otce – Akinola Davies Jr.
9. Rita – Paz Vega

 

 

I. Tři staronové: známé neznámé

 

Nechápu. Nechápu, jak mi tyhle pecky mohly tak dlouho unikat. 

Chtěl jsem je vidět už leta letoucí… Konečně je tedy dluh splacen.

A hned napoprvé rovnou v kině na velkém plátně (a s Roňou). Co chtít víc.

 

 

1. Sex, lži a video

(Sex, Lies and Videotape)
USA 1989
Režie: Steven Soderbergh

 

O intimitě, se kterou se raději svěříme stroji než člověku

 

Soderberghův debut snů (Zlatá palma v Cannes) o milostném propletenci vznikal v době VHS – ale nezestárl ani o den.

Technika se sice změnila k nepoznání, lidská neschopnost říct do očí pravdu tomu druhému ale nikoli.

Kamera se za ty roky přestěhovala každému do kapsy: dnes své touhy a pochyby ventilujeme přes displeje, stories, chaty. Před 40 lety to byly videokazety.

 

Naprosto famózní je v tomto nezávislém filmu (za pouhých 1,2 milionu dolarů) dvojice Andie MacDowell a James Spader.

Neuvěřitelně pečlivě odstíněné, niterně zahrané. Uf. Z toho mi spadla čelist. Pro oba herce je to jejich životní role.

Psychologická komorní studie Sex, lži a video je chytré, originální a brutálně upřímné dílo.

 

 

 

***

 

 

2. Sedmikrásky

ČSSR 1966
Režie: Věra Chytilová

 

60 let starý film, který je pořád drzejší než všechny novinky

 

Nevím proč, ale na Sedmikráskách dlouho ležel v mých očích školní povlak „povinné četby z české nové vlny”.

A přitom je to… neuvěřitelný gejzír! Tak formalisticky živý, tak myšlenkově osvobozující. Experimentální exploze.

Příběh dvou dívek je bláznivým sledem podvratných gagů, feministické frašky a ironických útoků na dobré mravy.

 

 

 

 

Sedmikrásky jsou rozvernou sabotáží všeho, na čem stojí společenský pořádek. Totální fuck off pravidlům.

Ale největší zážitek byl sedět vedle Roni – a po filmu pak sledovat, jak ji to nadchlo a úplně rozzářilo. 

Tato proslulá kinematografická lumpárna se okamžitě dostala do její absolutní TOP 5 (vedle Pána Prstenů či Terminátora). 

 

CO NA FILM ŘÍKÁ ROŇA:

„Geniální každou scénou. Třeba to střídání barevné a ČB kamery, nebo ten nevysvětlený původ žen. Zvláštní jiný styl podtrhovala strojená mluva obou hrdinek. Je to docela odvážné, že to v šedesátých letech bylo v kinech.“

 

***

 

 

3. Jednej správně

(Do the Right Thing)
USA 1989
Režie: Spike Lee

 

Pizza, vedro, rasismus: jak z malé křivdy upéct velký průser

 

Ve své době nedoceněný opus je radikální příručkou k rozpadu společnosti. Se soundtrackem Public Enemy.

Jeden rozpálený den v Brooklynu se pod tíhou řady drobných ústrků a předsudků změní v peklo.

Děsivá jednoduchost násilí kontrastuje s neexistencí hlavního padoucha. I proto se celý příběh nepříjemně zadírá pod kůži.

 

Film z roku 1989 působí, jako by vznikl po včerejší hádce na Facebooku.

My versus oni. Nikdo neposlouchá, všichni už mají jasno. Každý má trochu pravdu, každý je zároveň trochu kretén.

Energicky nasrané dílo bez jasných odpovědí a s komiksově křiklavou kamerou. „Fight the Power!“

 

 

 

***
***

 

II. Tři klasiky: novýma očima

Teď bude trojice veleslavných filmů, které jsem (několikrát) viděl už kdysi dávno.

O to víc zvědavější jsem byl letos na dvě věci zároveň:

Jak ta díla v mých očích pozměnil čas? A jak je poprvé uvidí dospívající Roňa?

 

4. Krátký film o lásce

(Krótki film o miłości)
Polsko 1988
Režie: Krzysztof Kieślowski

 

Láska za časů dalekohledu a rozvozu mléka na polském sídlišti

 

Moc dobře si pamatuju, jak jsem se nad tímto dílem dojímal už coby devatenáctiletý přecitlivělý intelektuál s kartičkou FK.

Teď jako otrlý bonviván sedím ve Slováckém divadle a… na konci mi tečou slzy po tváři. Už zase. Po třiceti letech.

Ta magie je tam pořád. Nádherný film, který dokáže rozeznít ty nejhlubší romantické struny. V září jde (znovu) do distribuce. 

 

 

 

 

Příběh mladého Tomka (tajně sledujícího sousedku naproti v paneláku) by na první pohled sváděl k moralitce.

Kieślowski z toho ale postupně stvoří metafyzicky křehkou pitvu touhy, samoty, sexu a zoufalé potřeby citu.

Co znamená někoho milovat? Co když vás voyer nakonec skutečně vidí jako nikdo jiný? Kde se bere láska?

 

CO NA FILM ŘÍKÁ ROŇA:

„Ze začátku se mi vůbec nelíbilo, jak hlavní hrdina šmíroval tu ženskou. Ale pak najednou dostával víc a víc osobnosti.“

 

***

 

5. Fargo

USA 1996
Režie: Joel Coen, Ethan Coen

 

Kolik mrtvol stojí lidská chamtivost? V Minnesotě hodně

 

Když si zoufalý prodejce aut objedná únos vlastní ženy, tak by si měl dát pozor, jestli náhodou není ve filmu bratří Coenů.

Protože tím spustí legendární krvavou grotesku, ve které se nakonec zesere úplně, ale úplně všechno. 

Excelentní dílo, kde si každý aspekt sedl na jedničku. Scénář, herci, kamera, lokace, atmosféra, přesah… úplně všechno.

 

 

 

 

Fargo je navíc skvělý příklad filmu, který doma nikdy neuvidíte tak, jako se stovkami dalších v narvaném Klubu Kultury.

Elektrizující atmosféra poučených diváků jen znásobila už tak dost mrazivý mix brutality, absurdní komedie a cynismu.

Po letech znovu žasnu nad tímto majstrštykem. A zlo už navždy bude mít prázdný lakonický pohled Petera Stormareho.
 

CO NA FILM ŘÍKÁ ROŇA:

„Bylo to parádní. Hodně často jsem to vnímala jako komedii, třeba i tu scénu na silnici při odnášení mrtvoly nebo s tím rozstřeleným obličejem. Bylo lehčí se na to dívat, když se v sále hodně lidí smálo.“
 

***

 

6. Zvětšenina

(Blow-Up)
UK-Itálie-USA 1966
Režie: Michelangelo Antonioni

 

Čím víc to zvětšíte, tím míň máte jistotu, co vlastně vidíte

 

Antonioniho nejslavnější film měl pověst rozvláčné intelektuální klády. Měl jsem proto trochu obavy, jak to Roňa dá.

Dala to tak, že jsme si o filmu povídali ještě dva dny. Šedesát let starý snímek… a dokáže tak nadchnout i mladou holku!

Zvětšenina má pořád neskutečný šmrnc a mladého ducha. Podle mě je tak stále živá i z těchto tří důvodů:

 

1. Ten neturistický vibe svobodně swingujícího Londýna je fakt jiskřivě natočený. Parádně to dýchá.

2. Prorocká pointa filmu („obraz není realita“) je rafinovaně zabalená do svůdné detektivní linky, která pořád baví.

3. Pečlivě restaurovaná 4K kopie měla nádherně syté barvy. Modré oči ikonického Davida Hemmingse z plátna jen zářily.

 

 

 

 

CO NA FILM ŘÍKÁ ROŇA:

„Skvělé! Hlavně náladou. To znázornění Londýna mi pomohlo představit si, jaké to tam bylo v 60. letech. Taky se mi líbilo, jak hrdina zachycoval krásu v různých věcech, nejen v modelkách, ale i na fasádě obchodu, v parku nebo ve staré vrtuli z vetešnictví.“

 

***
***

 

III. Tři novinky: 2024–2025

Těžko považovat za náhodu, že tohle trio nových filmů spojuje dětská optika – která nasvěcuje svět dospělých.

Ať už jde o dějiny země, nebo privátní rodinnou historii.

Žádné pohádky s dobrým koncem ale nečekejte. 

Tohle je tísnivý mix atmosférického, melancholického a brutálního díla.

 

 

7. Krátké léto

(Short Summer)
Francie-SRN-Srbsko 2025
Režie: Nasťa Korkija

 

Slunce, dítě a bolest z velkých dějin schovaná mezi záběry

 

Osmiletá Káťa prožívá na venkově své léto. Zatímco historie kolem ní směřuje k beslanskému masakru 3. září 2004. 

Čečenská válka je tu neviděná a vždy odstíněná: za plotem, v rádiu, v řeči dospělých, mimo rám obrazu, daleko na obloze. 

Kompoziční důslednost meditativní kamery, která téměř vše sleduje z pozice malého dítěte, vás teskně svírá celý film.

 

 

 

 

Krátké léto je pro mě absolutní zjevení. Tohle je přesně ta výsostná režijní vnímavost, díky které mám rád filmy.

Náladou a křehkostí mi to připomnělo brilantní Aftersun (2022). Rozvolněné, plné pomlk a jemných gest v dlouhých záběrech.

Elegický debut ruské exilové režisérky (točený v Srbsku) je uhrančivým důkazem víry, že vše důležité je pod povrchem.

 

CO NA FILM ŘÍKÁ ROŇA:

„Klidnější typ snímku, který mě nechá víc přemýšlet. Během sledování jsem dostala hned několik nápadů, jak bych chtěla udělat film o Žebětíně, kde jsem jako menší bývala na prázdninách u babičky.“

 

***

 

 

8. Stíny mého otce

(My Father’s Shadow)
Nigérie-UK 2025
Režie: Akinola Davies Jr.

 

Jeden den s mizejícím otcem a půl života na jeho pochopení

 

Dva malí bratři stráví krátký čas se svým tátou. A v Lagosu se chystá zrušení výsledků prezidentských voleb v roce 1993.

Stejně jako snímek Krátké léto je i tento natočen na 16mm formát. Vše tak má zvláštní zastřenost dávné vzpomínky.

První nigerijský film uvedený v Cannes je něžným fragmentem z rodinné melancholie, kterou zažil asi každý na světě.

 

Stíny mého otce jsou nejsilnější tam, kde se zdánlivě nic neděje – třeba ve scéně návštěvy opuštěného lunaparku. 

Najednou cítíte až fyzickou generační propast mezi vnímáním rodiče a dítěte. Něco prostě nejde nikdy předat.

Kde se synovský pohled upíná k otci-hrdinovi, my vidíme muže znaveného těžkým životem v zemi s vojenskou diktaturou.

 

 

 

 

***

9. Rita

Španělsko 2024
Režie: Paz Vega

 

Nejhorší věci se dějí za dveřmi. Když v Seville svítí slunce

 

Sedmiletá Rita prožívá prázdniny v roce 1984. Tedy tři roky poté, co postfrancovské Španělsko legalizovalo rozvody.

Režijní debut herečky Paz Vega (známé třeba ze Sex a Lucía) je krutou lekcí z promyšleného výtvarného kontrastu.

Nádherně světlý film v letních nostalgických barvách se nakonec utopí v temné pasti dysfunkčního manželství.

 

 

 

 

Rita má skvělý scénář, který pomalu, chytře a nečernobíle rozehrává motivace všech hlavních postav.

Příběh sledujeme očima malé hrdinky – a gradující machistické napětí jen prosakuje přes dveře, ticho a pohledy.

Závěrečných 10 minut má zcela drtivé emoční vyznění, které vaše srdce i rozum odmítá. Tohle byl K.O. úder na solar.

 

CO NA FILM ŘÍKÁ ROŇA:

„Od začátku jsem si trochu myslela, že to tak skončí, ale přesto mě závěr šokoval. Jinak perfektní filmařina, jak to bylo natočené z pohledu dítěte. A dojímala mě pomoc malé Rity své mamince, která je na vše sama.“

 

***
***

 

TOP 3: rodinné porovnání

Tak, to je vše. 9 tipů od Bohušů.

Když jsme se s Roňou vrátili z Hradiště, zašli jsme do Manya na sushi – a rozebírali své kino zážitky.

Ze zahrádky je tam dost inspirativní výhled.

 

 

A mě napadlo sestavit si osobní žebříček. 

Čistě soukromě, pocitově, jak to každému přišlo zrovna na jazyk.

Takže tohle je moje trojice:

1. Krátké léto
2. Sex, lži a video
3. Rita

 

A takto hlasovala Roňa:

1. Sedmikrásky
2. Zvětšenina
3. Rita

 

Z toho překryvu na třetím místě možná vyplývá… že byste měli vidět Ritu.

Ale fakt bacha, ten konec vás může sejmout. (Já osobně ten film nemůžu dostat z hlavy.)

Holt, nechodíme s Roňou na žádné limonádky. Jsme nároční diváci. 

A to je dobře. Co nebolí, to neroste.

 

No každopádně: běžte do kina, jezděte na festivaly, sledujte filmy staré i nové.

Učte své děti audiovizuální abecedě kinematografického světa.

Někdy se v něm zračí celá lidská zkušenost, kterou neobsáhne ani stoh učebnic.

 

Ať žije Film(ovka)! 

Otto Bohuš

Mistr textu. Zapaluju slovem, hladím větami, zabíjím pointou. Už 20 let. Vracím prodejním textům jiskru, šťávu a puls. Šokantně u toho používám řemeslo, kontext a psychologii.
Dá se to i objednat.

1× měsíčně ti zdarma pošlu rady, tipy
a know-how